15 let aneb "poserem se až po tom"

Pro mnohé, kteří mne neznají může tohle být překvapující měrou otevřenosti. Ale ti, co mne znají, vědí, že "co na srdci, to na jazyku". Je to něco jako osobní výpověď o posledních osmnácti (patnácti) letech života, které mne změnily natolik zásadně, že pro mnohé to může být inspirace. To by bylo fajn. A když ne? Co s tím nadělám. Každý nějak vidíme svět, každý nějak žijeme, každý někam směřujeme a bylo by opravdu hodně divné, abychom směřovali všichni stejným směrem. Nemyslíte?

Zimní vrchol Kleti - jestli mě na Kleti něco opravdu baví, tak to je běh po ledu s crampoons do údolí. To je mnohdy opravdu adrenalin. Třeba kolem Krtka, po ledových nebo zasněžených šutrech do díry mezi stromy, viz video (po kliknutí na fotku), to je občas parádní zábava :-)))

27. června 2025 jsem oslavil 15 let svého druhého života. Super! Už mohu legálně souložit a kouřit. Nezměnili to náhodou? Ale co, i kdyby, tak, mi to může být jedno. Mám tu obrovskou výhodu, že na ně mohu vytáhnout ten druhý život. Prostě podle potřeby! No řekněte, není tohle parádní? Kdo z Vás se tím může chlubit, neřku-li to používat? A jak k tomu došlo? Jako k plno věcem v životě - skrze vlastní blbost! Však to jistě znáte z "Marvelovek" - uděláte blbost, někdo nebo něco vás sejme a pak nějakým zázrakem získáte schopnosti superhrdiny. Tak to se mě nestalo, protože jsem se sejmul sám a takto to evidentně nefunguje. Škoda! Ale nestěžuju si. Dva životy nejsou rozhodně k zahození!

Bylo, nebylo (spíše bylo), že jsem se ocitl v pozici, kdy jsem v určitou chvíli měl pocit, že zodpovídám za živobytí dalších lidí. Nezodpovídal! Každý z nás je odpovědný jen a pouze sobě. Zprostředkovaně na sebe vezmeme břímě odpovědnosti za druhé, ale to je naše volba. Někdy parádní - třeba rodina, někdy úplně blbá - třeba když na sebe vezmete břímě, které nemusíte, ale přijmete to pouze proto, že to dělá dobře vašemu egu - můj případ.

První chyba - kdo je muž, tak ví, jaká svinská potvora umí být naše ego!

Druhá chyba - říkali mi, že jsem Terminátor. Zase to ego! Hergot jsou fakt lidi, co ho umí parádně masírovat! Umí to tak dobře, že i sex vedle toho bledne… Měla by tu být nová živnost - masérka mužského ega. Ano masérka! Navzdory všem woke-progresivně-trans-gender idiotům, Žena!

Třetí chyba - Terminátor je přeci nezničitelný! Tak jsem pracoval sedm let 14 - 18 hodin denně, pak hospoda, kolem druhé či třetí postel a v osm znova u stroje (počítače). Pak osm hodin na uších telefony a kolem páté začal být konečně klid na práci a přemýšlení (to je to, o čem furt mleli komunisti). Třešnička na dortu byla v tom, že jsem každý čtvrtek odjížděl z Prahy kolem druhé ráno domů. Tohle sedm let a hádejte, co se asi stalo?

Tělo se naštvalo, nutno podotknou, že právem, a 3. července 2007 se mnou fláklo o postel. Tehdy jsem měl takový krevní tlak, že i to největší písmeno na tabuli nešlo přečíst. Téměř jsem neviděl. Tady je nutné zmínit paní oční doktorku Divišovou, které vděčím za to, že tohle můžu psát! Děkuji paní doktorko! Díky tomu, že mne poslala okamžitě do budějovické nemocnice na oční, žiji.

Na očním v Českých Budějovicích - "paní doktorko pojďte se podívat, takový tlak jste ještě neviděla" - tuším, že to bylo 220/180. Okamžitě na internu, kapačka Ebrantilu, postel, další kapačky, monitor a tak to bylo +/- dalších jedenáct týdnů s malou vložkou v IKEMu.

Tehdy jsem jel do nemocnice, už v neblahé předtuše blbých zpráv, se sbalenou taškou. Nakonec z toho bylo nejprve jedenáct týdnů na interně a pak následovaly tři roky dialýzy - ob den šest hodin na hadičkách. Během těch jedenácti týdnů jsem zažil bezpočet "vzrušujících zážitků". Prvním byla zpráva "pane architekte, přišel jste o ledviny". Odpověď? Hmmm. V tu dobu se rozpadala rodina a to byl (dodnes je) pro mě mnohem větší problém a trauma, než "mrtvé" ledviny. Na první dialýze následoval rozhovor se smrtkou - zavodněné plíce jsou potvory (plicní edém - horolezci by mohli vyprávět) Když vás položí na záda, tak se začnete dusit. Vlastně topit. "Fajn pocit"! Chvíli trvá, než zjistí, že si to mašírujete nahoru. Pak cvrkot, nevíte co se to děje a najednou vidíte kolem sebe ten "cirkus" a řeknete si - "jo dobrý, stáhli mě za kotníky dolů".

No a pak to už svištělo. Kam šlo něco strčit, a opravdu nevynechali žádnou příležitost, tam něco strčili a bádali a bádali a bádali - a vybádali HUS (hemoliticko uremický syndrom). Moc fajn diagnóza! Má tři podvarianty a u dvou vám nemohou transplantovat orgán. V tomto případě ledvinu. Jednoduché počty 66% pravděpodobnost, že skončíte do konce života na hadičkách. Na druhou stranu 33%, že budete žít normálně! To také není zlé. Jak nakonec skončíte se dozvíte tak, že vám udělají genetické vyšetření, které tehdy v Evropě dělala jediná klinika - Mario Negri a ta sídlí v italském Bergamu. Co se nedozvíte (tehdy) je, že vyšetření nehradí pojišťovna, nikdo vám nenabídne, že si to můžete zaplatit (to je ta tolik vzývaná rovnost…) a tak čekáte půl roku, že se něco uděje a ono nic. Začnete pátrat a ačkoli si mnozí z nás myslí, že svět stojí za prd, tak na něm žije opravdu dost skvělých lidí. Třeba pan profesor Tesař - špičková kapacita české nefrologie ("ledvinologie"), který mi ohromně pomohl, zapátral a zařídil, že se po půl roce mé krevní vzorky dostaly tam, kde již měly dávno být. Na kliniku Mario Negri u Bergama. Děkuji pane profesore! A vlastně i Vlaďko a Martine, protože bez Vás, bych se k panu profesorovi nikdy asi nedostal...

Mezitím se ještě odehrál, ten již zmiňovaný, "rekreační pobyt" v IKEMu. Tam mi museli udělat tzv. embolizaci ledvin, aby mi snížili vysoký krevní tlak a mohli mě vůbec operovat. "Super" kousek! Prostě vám "lepidlem" ucpou renální tepny, které zásobují ledviny krví a díky tomu se vám krevní tlak sníží. Proč to tak je, je dost složitá problematika a sem to nepatří. Navíc proč? Embolizaci mi dělal, nedávno zesnulý, pan profesor Peregrin - světová kapacita angiografie. Nikdo mi tehdy neřekl, jaká hrůza mne čeká. Dobře udělali! Tříselní tepnou mi zavedli katetr a ucpali jednu ledvinu. Druhou uděláme raději později - zeptal se. Nevěda o co jde, odpovídám a proč? Udělejme obě ne? Dobře jsem tehdy udělal! A to i přesto, nebo právě proto, že následovalo peklo na zemi. Dostávám Tramal proti bolesti. Koňskou dávku. Divím se proč. Udělali druhou - čučím na to na monitoru, bezva kino, vytáhnou ze mě katetr, ucpou mi tříselní tepnu a jedu se špuntem a pytlem písku v tříslech na JIP. Za pár minut nastává peklo. Už vím, proč ten Tramal. Bolest jako kráva! Kdo měl ledvinovou koliku, tak ví o čem je řeč. Dostávám první dávku morfinu a pak, už si nepamatuji, zda po čtyřech nebo šesti hodinách, další. Takhle si na tom morfinu frčím čtyři dny. Mám haluze a vedu "filozofické" disputace s litinovým radiátorem. Divím se, že nebouchl. To musely být hovadiny, co jsem do něj asi hustil! Sečteno a podtrženo - zažil jsem v životě hodně fyzické bolesti, ale tohle překonalo vše dohromady v jeden okamžik! Něco takového už nikdy! Ani omylem!

Výsledkem embolizace ledvin je, že vám to sníží krevní tlak, ale také přijdete o možnost diurézy (močení) a to znamená jediné - vše co sníte a je v tom voda, tak to vaše tělo neopustí. Vše co vypijete, vaše tělo neopustí. A voda je všude a ve všem. Pouze záleží jak moc. Z vašeho těla se stane cisterna na hnus, který běžně končí na toaletě. Začnete otékat, začnou se vám zavodňovat plíce a další radosti. Kdo tohle nezažil, tak netuší, jak je taková samozřejmost, jakou je možnost se dosyta napít, úžasná. Pointa je v tom, že mezi dialýzami by jste neměli přibrat více jak tři kila (říkali mi), aby vás to moc nehuntovalo. Byli tam borci, co zvládli, mezi dialýzami, přibrat i čtrnáct kilo a to mohli močit. Já se držel zuby nehty do pěti kil i bez diurézy. Částečně i proto, že jsem cvičil a chodil do sauny něco vypotit. To jsem ještě netušil, jak udělám světovým kapacitám čáru přes rozpočet, protože dle nich je embolizace nevratný proces. Není! Jsem důkazem, a s ohledem na pana profesora Peregrina, to jistě nebylo odfláknuté. Prostě nikdo nepředpokládal, že se najde magor, který bude chodit cvičit a pak ještě do sauny. No, našel. Po nějaké době jsem začal ty renální špunty asi vypalovat tak, že začaly propouštět krev a to znamenalo částečnou obnovu funkce ledvin. Tehdy jsem měl již krevní tlak stabilizovaný a tak se to nijak na něm negativně neprojevilo. Napřed to začalo pocitem. Pak jedna kapka, pak dvě, tři, deci a za půl roku jeden a půl litru. Nikdo nevěřil, že to je možné, ale stalo se. A to nejlepší na tom bylo - mohl jsem vypít jeden a půl litru vody navíc, protože následně tělo opustila. Opět, kdo tohle nezažil nedokáže ocenit, jak úžasné je dojít si na toaletu a ulevit si! V danou chvíli to bylo lepší než sex!

Vedle toho pokračovaly nekonečné dialýzy a rok čekání na "rozsudek". Tehdy jsem začal hledat víru. Ne konkrétní. Prostě víru. Víru v sebe, v život, v zázrak, ve znovuzrození. Tohle Vás prostě změní! Změní Vás, když na dialýze vidíte stejné lidi a najednou "přijdou" bez kotníku, pak chybí noha u kolena a nakonec je již nevidíte… Bohužel, selhání ledvin je u mnoha lidí spojeno s cukrovkou. Ne vždy, ale často, protože to selhání ledvin je její následek. Asi je dobré říci, a v dnešní době 10x, že cukr je jed a vysoká glykémie je jednoznačně vykolíkovaná cesta k velikému průšvihu! Změní Vás, když vedle leží kluk, sedmnáct let, s plicní hypertenzí a vy víte, že to je pouze otázka času. Jeho hodina, bohužel, přišla… Všichni to věděli, že přijde a přesto to byl děsivý šok. Takhle mladý život a tolik utrpení! Když takto zmizí z vašeho života několik lidí, které sice neznáte, ale vídáte, tak si najednou začnete říkat "a kdy já". Věřte mi - stojí to za hovno! Ale "co vás nezabije, to vás posílí". Nakonec dorazily výsledky z Bergama. Sice pouze částečné, ale krásné! Transplantace je možná! Nebyly sice kompletní, ale pan doktor Vítko děkuji v IKEM, děkuji, mě i tak už dal na "wait list", protože ty další už na tom, že je transplantace možná, nic změnit nemohly. A těch 66% kdy to možné není? Nejde to, protože tělo zareaguje prudkou autoimunitní reakcí, štěp (ledvinu) odmítne a vy pravděpodobně nepřežijete. To jsou dva průšvihy - vaše smrt, ale to horší je, že ta odmítnutá ledvina mohla zachránit jiný život a takhle přišla vniveč. Hnusně napsané, ale je to tak. Bohužel! A věřte mi, že v době, kdy mi řekli tahle čísla, jsem je opravdu nenáviděl. Teprve až časem, když to studujete, zjistíte, že jednají naprosto správně a racionálně. Nezávidím lékařům tato rozhodnutí! Naprosto si neumím představit, že by to dopadlo jinak a děkuji Pánu Bohu i andělům strážným, že při mě stáli! 

Pro vysvětlení - HUS je vlastně infekční onemocnění, tak že to není na celý život, ale následky asi často ano. Když to přežijete, protože vás to může celkem snadno zabít. Možná si pamatujete případy z Německa, kdy zemřeli lidé po požití zeleniny - byla infikovaná a dostali právě HUS tuším, že spojený s TTP (trombocitopenická purpura). Tehdy jich zemřeli desítky a byl to veliký skandál.

Když jsem po jedenácti týdnech opustil nemocnici, jako reklama na gulag s "úžasnou" váhou 52 kilo (187 cm výška), tak jsem si říkal, že je třeba se dát dohromady. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem tehdy potkal Rudu Laitla z Viva fitness, který si asi musel myslet, že jsem úplnej magor (jsem), když v tomhle stavu chci cvičit. Dal to, i když si myslím, že někdy, a to zdaleka nejen on, nevěřil vlastním očím. Třeba, když jsem tahal kladku a najednou začaly krvácet vpichy po dialýze a krev mi tekla po předloktí. Mimochodem, tahle žíla - šant, fistule - je napojená bypasem na tepnu, aby tam byl dostatečný průtok krve kvůli dialýze, tak to někdy teklo hezky. Já to bral s humorem, ale co si tehdy myslel on a lidi ve fitku kolem mě, netuším. Myslím, že měl asi hlavně strach o to, abych tam s sebou nefláknul o zem. Vlastně ho obdivuji, že to tehdy ustál a také mu musím poděkovat! On má totiž také velikou zásluhu na tom, že toto mohu psát. Díky jemu a cvičení jsem se dostal do relativně slušné kondice. Co si o tom mysleli na dialýze nechci raději ani vědět. Sestry vždy dialýzu přirovnávaly ke směně v dolech a já po téhle rachotě jel rovnou cvičit. Lékaři se chytali za hlavu, ale mě to dělalo dobře. Psychicky i fyzicky.

Když mi zavolali, že mají ledvinu, tak jsme frčel do budějovické nemocnice pro předoperační vyšetření. Byl víkend, sloužil bůh ví kdo, neznal mě a tak vyhrabal nějaké vyšetření, ale asi si nevšiml, že bylo dva roky staré. Nebo jiné nenašel. Nebo netušil, kdo ví. V IKEMu mi to řekli úplně natvrdo - to vyšetření je k ničemu. Zkusíme vám udělat nějaké rychlé testy, a když to nevyjde, půjde náhradník. Tohle opravdu nechcete slyšet! Naštěstí vše tehdy klaplo. Také díky Rudovi Laitlovi, že jsem na tom byl fyzicky dobře, jsem měl veliké štěstí. I proto ty testy asi dopadly dobře, protože kdybych byl "shnilej", tak kdo ví, jak by to dopadlo. Tedy i on si zaslouží veliké díky! A vlastně dvakrát, protože mne přivedl ke cvičení a i díky jemu stále cvičím. Mimochodem, trénuje ve Fitness 14, kam chodím. To kdyby jste hledali bezva trenéra. A vlastně skoro celý tým "čtrnáctky" je fajn!

Ale zpět ke transplantaci - 27. června 2010, ve čtyři hodiny ráno, jsem dostal dar života - novou ledvinu. Nepopsatelné! Tehdy jsem nic necítil. Byl jsem zdrogovanej, slabej, samá hadička, dráty a monitory. Vidím děti s bývalou ženou, jsem šťastný a žízním po životě! Byl jsem tak sjetej, že si vůbec nepamatuji, kdo tam byl další. Omlouvám se Vám! S odstupem času mi došlo, že toto je ten nejúžasnější dar mého života! Dar, který je o to cennější, že proto, abych já mohl žít, musel někdo zemřít. Jde o ledvinu od mrtvého dárce. Pro mne to znamená, a vždy znamenat bude, obrovský závazek z mnoha důvodů. Jednak si myslím, že šlo o ženu. Jak to vím? Nevím to. Neřeknou vám to a je to asi správně. Ale prostě mám ten pocit. Špatně se to vysvětluje. Tím spíš v dnešní idiotské době, která zavrhuje vše, co není tzv. vědecké. Prostě to tak beru a žiji s tím. S ní. Žiji se závazkem, že její duše našla svůj nový domov v mém těle a tak teď spolu žijeme. A buďte v klidu - jsem normální. V rodině mám dva psychiatry a ti tyhle pocity vůbec nezpochybňují. A krom toho, jste-li otevřeni vnímat to, co nechápete, co vám zní zcela iracionálně, pak se začtěte třeba zde, zde a zde. Je to ohromně zajímavé! Je to závazek i proto, že ji nesmím zklamat a připravit ji o její nový "domov". Proto se snažím žít tak, aby se za mě nemusela stydět, aby mě nemusela kopat (jednou, dvakrát již musela, ale umím naslouchat signálům). Jsem s ní rád, protože mě dost změnila. Ona a paní Smrt. Těm dvěma dámám vděčím za prozření a věřte mi, že ani jednu nechci naštvat! A kdyby to byl muž? Nezmění to naprosto vůbec nic, protože jde o princip a ten je nade vším…

A proč tahle, asi hodně osobní výpověď? Protože 15 let je již pěkná doba k bilancování. Protože jsem měl potřebu opět poděkovat rodině, kamarádům, klíčovým lidem v mém životě, lékařům a sestrám v IKEMu i budějovické nemocnici, kteří se podíleli na tom, že tu ještě jsem! Rodina, a děti speciálně, tu má zvláštní místo. Bez rodiny jste nic! Když je nejhůř, tak vás rodina vždy podrží. V tomto ohledu musím říci, protože jsem po opuštění nemocnice měl různé blbé nápady, že byla klíčová! Připadal jsem si v totálně bezvýchodné situaci! 66% pravděpodobnost, že transplantace nebude možná, je dost deprimující! Představa zbytku života na hadičkách je šílená. Dialýza vám sice zachrání život, ale dlouhodobě ho z vás nakonec i vysává. Je úžasné, že něco takového existuje. Dokážete s tím fungovat dlouhodobě, ale nakonec to asi sami "zabalíte", jako jedna paní, kterou jsem tam potkával. Dvacet let už bylo pro ni moc… Ale jedno vám řeknu, i díky ní jsem získal silnou víru, ale příliš slabou na to, abych nepřemýšlel o konci. Úplném. Ono se to totiž spojilo i s rozpadem rodiny a to mne zasáhlo daleko více než ztráta ledvin... Nakonec mne zachránily děti. Těm vděčím nejvíce, protože nebýt jich, tak nevím. Hrůza z toho, že bych jim způsobil takovou bolest, byla silnější něž nejsilnější víra, než největší bolest. Chtěl jsem je vidět vyrůstat, vidět jejich úspěchy, pomáhat jim s prohrami, zažít jejich svatby, vnoučata… V tomto kontextu musím říci, že za svoji největší životní prohru považuji rozpad rodiny a jestli po něčem opravdu toužím, pak to je ještě mít funkční rodinu! Rodina je zázrak a je třeba o něj bojovat! A ještě jedna věc - jsem nesmírně vděčný za to, že se svojí bývalou ženou skvěle vycházíme a že děti měly a mají stále oba rodiče. Milující rodiče, kteří se mají, byť už jinak, stále rádi, ale jsou jim oba stále nablízku a dokazují jim, že i "vztahová havárie" nemusí vést k tomu, že se k sobě chováme jako dementi. Tohle přeji každému rozpadlému vztahu! Myslete na děti a nikoli na svá ega! Zažijete zázrak! Tak že i vám z celého srdce děkuji, že jste stále při mě!

Kamarádi - v takové situaci poznáte, komu na vás záleží a to je skvělé. Poznáte kdo je Kamarád a kdo "kamarád". Co je horší, také poznáte kolika lidem jste ukradení, ale ty vem čert - tehdy, dnes i v budoucnu. A pak jedna speciální kategorie - překvapení - najednou se otevřou dveře na pokoj, vejde kurýr s pugétem růží, snad třicet ji bylo, a na nich vzkaz od manželky klienta. Tak tohle vás opravdu ohromí! Na tohle nikdy nezapomenu!

Ale důvodů pro tohle psaní je mnoho. Třeba i ty, kdy si lidé kolem myslí, že někdo s transplantovaným orgánem, je "defektní" a je třeba k němu přistupovat s veškerou opatrností. No ano, někteří lidé jsou opravdu hodně nemocní a potřebují péči svého okolí. Každý nemá to štěstí jako já. Neznám statistiky, které vypovídají o tom, jak moc se ten který člověk dokázal vrátit zpět do života. Mě se to povedlo téměř na sto procent. S transplantovaným orgánem, když máte štěstí a snažíte se, jste zcela funkční! Sice jíte dost prášků, ale to je dobrá cena za život, který můžete žít a pokud jste normální, tak si života začnete vážit mnohem více. Snažíte se žít tak, jako by každá hodina měla být ta poslední, protože už víte, že to tak být může. Zažili jste to - probudíte se, cítíte se špatně, idiot "obvoďák" vám řekne, že máte v moči krev a bílkovinu. Zeptáte se co to znamená a on řekne, že to může být cokoli. Nic víc... Já už věděl, že to je průšvih, protože ani krev ani bílkovina v moči nemají co dělat.  Závěr toho blba byl - to je alergie a napíše vám Zyrtec. Ani tlak mi nezměřil! Ale pak tu je vedle úžasná oční doktorka Divišová, která vás, navzdory tomuhle blbovi, opravdu zachrání! Večer zjistíte, že to, že ještě dýcháte, je vlastně zázrak. Neexistuje nakonec nic, čím by jste dokázali vyjádřit některým lidem svůj vděk lépe než tím, že vás vidí, jak jste se vrátili zpět. Že normálně fungujete a vnímáte, že oni tu radost ze znovuzrození vnímají s vámi. Ten pocit je k nezaplacení!

Celá tahle eskapáda byla rozhodně dobrá k jedné věci - probral jsem se k životu. Myšleno v tom smyslu, že prapůvod toho všeho byl v tom, že jsem dával důraz na kraviny a podstatné mi unikalo! Chtěl jsem, abychom se jako rodina měli dobře, ale chytil jsem to za špatný konec a tak jsem skončil v Praze. "Dělal jsem prachy", choval se jako idiot, protože jsem pracoval od nevidím do nevidím, životospráva horší psa, zanedbání rodiny, ale zdůvodňoval jsem si to tím, že to dělám pro její dobro a že si to pak vše vynahradíme - naprostá hovadina! A jak dlouho jsem to nedokázal vidět je neskutečné! Výsledek? Rozpadlá rodina, zničené zdraví a nic. Prázdno! A to nejhorší? Děti. Syna jsem si užil tři krásné roky, alespoň, a vzpomínám na ně dodnes! Dceru jsem prošvihl a je mi z toho smutno stále a nevím, zda jí to budu moci kdy nějak vynahradit. Prošvihl jsem její nejkrásnější dětská léta a mám z toho stále hořko. Ublížil jsem jim oběma a od transplantace se snažím, jak mohu, abych jim to nějak vrátil. Snadné to nebylo a není, ale snažím se. Kdo si pamatujete události od roku 2007 dále, pak víte, co se stalo - finanční krize. Samo o sobě, pro mnoho lidí, veliký problém. Já si k tomu přibalil zdravotní kolaps, rozpad rodiny a výsledkem bylo, že jsem občas byl živ jenom o rohlících. Peníze nebyly. Prostě jsem tehdy "žral bláto". Drsná lekce, ale jsem za ni zpětně rád! Tohle prostě nechcete zažít, ale má to ohromný výchovný efekt. A popravdě, koho neprobere tohle, tak už je asi ztracený nebo je úplně blbej. Ale zase se potvrzuje přirozená inteligence našich babek a dědků - všechno zlé je k něčemu dobré.

A dnes? Věřte mi že jsem šťastný. Mohl bych být více, kdybych měl rodinu (věřím, že se opět dočkám), po které stále toužím. Už asi nebude s malými dětmi, protože ženy s malými dětmi se mi poněkud vzdalují, ale kdo ví. Důležité je věřit a jak říkal můj pracovní mentor Jirka Střítecký "poserem se až po tom". Na druhou stranu - máme se synem studio pro architekturu, design a grafiku. Máme parádní zakázky. Fyzicky jsem na tom parádně. Snad lépe než kdykoli před tím. Navíc, na poslední kontrole se paní doktorka upsala a napsala 17,5 roku po TX (transplantaci) a já jí říkám, že to je 15 let. Ona na to "aha opravím to", ale těch 17,5 v pohodě dáte! Přesně tohle chcete slyšet! A kdo tuší něco o ledvinách, tak kreatinin stabilně kolem 110. Po patnácti letech od transplantace prostě skvělé! Dcera studuje v Brně školu, která ji baví. Mohu si přát více? Mohu, ale není důvod k nenažranosti.

Úvodní stránka našeho webu, kde najdete vše, co by jste chtěli vědět o naší práci - architektura, design a grafika. Stačí se pouze prokliknout :-)

Čím jsem si to zasloužil netuším. Možná svojí vnitřní proměnou, pohledem na život a možná sportem. Vlastně to je fuk. Důležité je, že to tak je, ale jsem přesvědčený o tom, že fyzická aktivita, hlavně primární potraviny a stav mysli jsou to hlavní a jsou to spojené nádoby. Vím, že když mám splín, je lepší, než se vztekat a trápit, jít to "vymlátit do železa" (do fitka), je lepší se jít "zničit" vyběhnutím na Kleť, protože už ten fakt, že ji stále jste schopni vyběhnout, po tom všem a v tomto věku, je prostě neuvěřitelná nabíječka. A je úplně jedno, jak rychle běžíte. Jde o to, že to prostě zkusíte a buď to dáte nebo ne. Když ne dnes, tak třeba zítra nebo někdy anebo nikdy, ale je důležité to zkusit! A že se vám třeba za zády někdo směje? Je to kretén, který nestojí ani za to, aby jste po něm hodili psí hovno. Kašlete na to. Jde o vás. Jde o to, vážit si sám sebe! Vážit si toho, co dokážu, jaký jsem, protože nikdo o vás většinou nic neví. Važte si hlavně sebe, toho jací jste, co umíte, co jste dokázali, kam jste se dostali a teprve potom si budete vážit lidí kolem a kretény s lidmi, co nemají empatii, přežijete. V opačném případě budete jen závidět, budete zranitelní a budete se chovat jako idioti. To asi nechcete. Nikdo vás nenutí brát hlupáky na vědomí. Prostě je ignorujte a věnujte pozornost těm, kteří si ji zaslouží a kteří o ni stojí. To není o nějakém egoismu. Naopak, to ve vás probudí dobro a chuť pomáhat těm, kteří to potřebují. Ve mě se to probudilo a je to skvělý pocit. Jsou totiž kolem nás lidé, kteří jsou na tom daleko hůře a to, že padnete hubou do bláta, vám dá schopnost tohle cítit.

Letos jsem si koupil nové kolo. Carbonový gravel Cannondale, SRAM převody. Skvělá hračka! Žádný elektroshit. Po osmnácti letech nové kolo, protože už mě běhání na Kleť nebaví. Nejsem robot a potřebuji změnu. Svým způsobem obdivuji lidi, kteří tam dokážou být každý den, ale myslím si, že to je "nemoc". Trénink? Proč ne, ale ten také nemusí být stále stejný. Mě to nebaví, ale nekritizuji to. Každý jsme nějaký, každý má nějaké potřeby. Někdo potřebuje rutinu, někdo změnu. Já změnu. Než bych běžel otráveně na Kleť, pojedu raději na Šumavu, abych si vyběhl na Smrčinu, Luzný apod. Třeba na Smrčině je skála Stingelfelsen - nádherný výhled na Alpy. Násobně hezčí než z Kleti. Nebo si dokázat, že "vyběhnu" ke Stifterovi a dál na Plechý. Skákat po kamenech na vrchol Luzného? Super! To mě nabíjí - pocit, zážitek. Nikdy jsem neměl potřebu s někým závodit. Stačí mi, že to dokážu! Nemám rád kolektivní sporty. Hokej ani fotbal mi nic neříkají, ale jiným neříká nic lyžování, hory, skály, voda... Jsem divnej? Pokud ano, tak jsem divnej rád!

Luzný - červen 2024, po těch šutrech to je zážitek a vlastně celá cesta z Waldhäuseru na vrchol přes Martinsklause , Teufel loch a kolem skleněné archy je skvělá. Jakkoli! Na běh to je rasovina (pro mě byla), ale když to dáte, tak vám může celý svět políbit... :-)

To že mám možnost vyjet vlakem s kolem třeba do Nového údolí a jet pak do Krumlova je úžasná možnost! Ještě, že žiji tady v Krumlově! Nedávno nás zblbnul kamarád, že pojedeme z Nového údolí do Krumlova podél kanálu. Parádní cesta. Po osmé na kole. Po více jak osmnácti letech. Těšil jsem se, nevěda čím si projdu.

Vždy jsem měl kolo rád, ale když jsem zkolaboval, tak to šlo do kytek, ale vše má svůj čas. Ten nadešel, tak jsem se nechal zblbnout a nelituji. Navíc, k běhání na Kleť jsem měl i osobní důvody a ty zmizely. Dnes vidím, že asi naštěstí... Ale to je jiný příběh. Nicméně je na tom hezké to, že vás to zase někam na šachovnici života posune. Občas to bolí, ale alespoň víte, že žijete a začnete běhat jinam, objevíte nová místa, nové lidi a nakonec jste vděčni za to, že se to stalo. Není to masakr jako zdravotní kolaps, ale princip je stejný - co tě nezabije, to tě posílí a nakonec vám to dojde - každý je strůjcem svého osudu. Pokud jste normální, začnete se soustředit na ten svůj a ten druhý necháte plavat!

Naše cesta začala tím, že jsme zaspali, tak jsme pádili na vlak do Kájova. Tam jsem zjistil, že jsem si nevzal ranní dávku prášků. Já doslova absťák, kamarád kocovinu a strůjce cesty už vysmátej ve vlaku z CK. Společně dojedeme do Nového údolí a prý nás čeká jen cesta z kopce. Znám to tam, tak vím, že trochu kecá, ale budiž. Jedeme na České Žleby. V tom ranním stavu fakt peklo. Hodně gravelu a stoupání. Okruhem se vrátíme do Černého Kříže a pak po "rovině" do Jelení. Odtud podél kanálu až k hospodě Blauer Hirsch - následuje weisen beer. Koukneme na hodinky a třicet minut do odjezdu přívozu na Vltavici - "to je tak pět kiláků, tam jsme za chvíli" - říká. Zrada! Na mapě to bylo dalších deset kilometrů gravelu a dva asfaltu, ale dali jsme to. Ten sjezd na Kyselov, po novém asfaltu, je fakt zážitek! Následuje další gravel na Pláničku a dál do Světlíka lesem, blátem a po polích. Prý zkratka - byla to horší, ale za to delší cesta, během níž jsem mále skončil krávě v prdeli a nakonec jsem to položil na bahně v lese. Depka, naraženej bok a ti volové se chechtají! Světlík. Halelujá! Pivo a pak sjezd do Zátoně. Stoupání ke dřevoskladu u papíren vyjíždím ani nevím jak, protože jsem čekal úplně jiný konec. Euforie z posledního kopečka byla nepopsatelná, ale ještě to je domů kousek. Vejtržek u Otavanu vystřelíme jako rakety a pak už jen pohoda, klid. U domu je na konci, bez třiceti metrů, součet 100 km. Už na těch 30m kašlu! I tak to bylo dost. Urvanej, vystresovanej co tlak, co glykémie… Tlak byl vyšší, ale jde rychle dolů a glykémie 4,5 bez prášků. Super! Super, že jsem po osmé na kole a dám sto kiláků znamená pouze jedno - kondice je parádní! I když jsem opravdu místy trpěl... Lehnu si, relaxuji a za chvíli "musím" na pivo ke Švejkovi. Prostě skvělej den. Strůjce cesty "nenávidím", ale už chci jet zase. Tohle je prostě něco, kvůli čemu stojí za to žít! Mělo to být sedmdesát kiláků a bylo to sto. Že tohle ještě dokážu, je opravdu nakopávací! A dozvuk na kontrole v IKEMu byl také nakopávací! Trochu jsem se bál, protože tyhle zátěže nejsou až tak časté. Na kole zatím vůbec a v horách občas ano, ale... Prostě výsledky byly, naštěstí opět, parádní!

Tohle je zhruba 93 kilometrů + cesta na vlak do Kájova. Dohromady skoro 100 km. "Šafář po operaci srdce, jeden pacholek po transplantaci ledviny a druhý s kocovinou :-)" Kriplové? ,|,,(*|*),,|,

A aby toho sportování nebylo málo, musím přidat ještě inline brusle, lyže, hory, ferraty, paddelboard, jachting… Mimochodem, má obrovská touha je pořídit si tohle - NACRA F18, ale k tomu potřebuji partnerku na hrazdu a když nebude zlobit, i ke kormidlu ji pustím. Dělal jsem závodně 20 let sportovní jachting a chci se vrátit! Ne závodit. Užívat si ten pocit sounáležitosti s vodou a větrem. Kdo to nezažil, tak letět skoro 30 uzlů po vodě, "drhnout" zadnicí o vlny a oči plné vody, to je něco, co se nedá popsat. Na windsurfingu to je podobné, ale když držíte loď cítíte úplně jinou sílu. Je to prostě jiné a hlavně úžasné! Jak říká Ester Ledecká, "jsem žralok", abych žila musím se hýbat. Mám to stejně! Lékaři odvedli skvělou práci! Děkuji!

Možná tohle vše zní jako nějaké blbé machrování, ale třeba ať! Je mi úplně jedno, jak to kdo bere. Já jsem hrdej na to, že po tom všem jsem se dostal až sem. Lékaři mohou být hrdi na to, že odvedli skvělou práci. Dárce může být hrdý, že se snažím jeho dar opatrovat. Byla to dřina, ale stojí to za to! Jde také o to, že plno z vás, na lidi s nějakým handicapem nahlíží, protože i transplantovaná ledvina je handicap, skrz prsty. Něco asi ve smyslu, že musíme dříve umřít, že budeme na obtíž a bude to těm druhým bránit v rozletu. Vím o čem píšu - osobní zkušenost. Tahle stigmatizace zvláště platí při navazování vztahů. Tolikrát jsem se s tím setkal. Nikdy to žádná žena neřekla přímo, ale přesně vycítíte, kdy to tam je. Až příliš často to jsou ty věčné hledačky nekonečných jistot, věčné lásky a bezbřehého štěstí. Když tomu věří? Jejich volba, jejich právo, jejich život. Kdo jsem abych to zpochybňoval! Směji se tomu? Ano! Ale každý máme právo volby a každý žijeme s následky, které jsou buď krásné anebo také ne. I já jsem párkrát špatně zvolil a musel jsem si to pěkně vyžrat až do dna! Za těch patnáct let se našla jediná žena, která to neřešila. Sice to bylo jako jízda na horské dráze, která skončila nárazem do zdi, ale těch šest let bylo vlastně hrozně fajn. Takže ten důvod je i v tom, že chci, aby se vědělo, že umíme, můžeme a žijeme plnohodnotný život! Mnohdy i lepší, než ti papírově zdraví, protože víme, jakou má cenu. Nejsme žádné živé mrtvoly! Je v nás více života než ve "třicetiletých seniorech"!

Nedávno jsem poznal na Kleti ženu, která má také transplantovanou ledvinu a dala Kleť 1000x. Klobouk dolů! Jde o to, že často slyším, že jsem "nejistota". Tak dobře, myslíte si to? Kdo z vás dal třeba zrovna 1000x Kleť jako tahle "nejistota"? Já bych na to morál neměl. Jebnulo by mi z toho, ale přesně chápu, proč jí o to šlo! Zdravý tohle nikdy nepochopí! Přemýšleli jste někdy o tom, jaká jistota je někdo, koho zítra může srazit auto, nebo mu mohou najít srdeční vadu za vteřinu dvanáct, aniž by o tom věděl. Stalo se to kamarádovi a měl štěstí. Mimochodem to byl on, kdo vymyslel tu šumavskou gravelovou eskapádu. Jenže jinej to štěstí mít nemusí. V dalším může dřímat rakovina nebo jiný hnus, může spadnout ze střechy, utopit se... Tolik věcí, které si vůbec nepřipouštíme, se stát může. Kde máte tu jistotu, kterou hledáte? Nikde! Svět je divnej. Kdekdo hledá jistoty a nějak mnohým uniká, že možná sice žijí s "jistotami", ale pořádně nudný, upatlaný život a už to ani nevidí. Vždy si kladu otázku, co je lepší: Nejistá, ale také občas hodně upatlaná jistota, kolikrát vykoupená ztrátou svobody anebo jistá, ale o to živější a hlavně svobodná nejistota? Je lepší prožít nudný upatlaný život anebo úžasný den? To není jen o mě, to je obecně o ochotě riskovat a získat. Anebo si natlouci. Přijde na to. I pády jsou důležité pro růst. Něco o tom trochu vím. Jakákoli "jistota" nás svazuje. A cokoli svazující není svobodné. Jak říká argentinský prezident Javier Miley - "Ať žije svoboda, kurva!" Kašlu na život v jistotě, s jistotou a bez svobody. Nemluvím o neodpovědném životě! Odpovědnost je základ, bez kterého skončíte špatně. Osobní odpovědnost je důležitá! Ale ta jediná jistota, pro nás všechny, je smrt. Děkuji, tu jsem již viděl. Dala mi, nevím proč, šanci a já to posrat nehodlám! Jsem jí za to neskonale vděčný! Zřejmě k tomu měla nějaký dobrý důvod a nejlépe jí poděkuji tím, že se budu snažit žít. Že budu mít nekonečnou žízeň po životě!

A ještě malá poznámka k těm "jistotám" - víte dnes chodím na kontroly čtyřikrát do roka a řeknu vám, že jsem tak sledovaný, jako žádný jiný zdravý člověk. To je malá výhoda v našich životech, protože při tom kvartálním screeningu, se jakákoli zdravotní anomálie "chytne" mnohem dříve, než u tzv. zdravých, protože tam se na to většinou přijde až když je průšvih na spadnutí anebo již v průšvihu jsou. Navíc, alespoň u mne ano, to je hrozně motivační, si dobré výsledky držet a tam, kde to drhne, to zlepšit. Tohle vám žádné chytré hodinky nikdy, alespoň zatím ne, neřeknou!

Toto vše, a nejenom, jsou důvody, proč jsem tohle napsal. Abych poděkoval všem těm, kteří mne zachránili, rodině a dětem, lékařům... Abych hloupým lidem ukázal, že jsme lidi a nikoli kriplové, kterých je třeba se bát. A pokud jde o vztahy, tak ano, když nefunguje chemie, tak s tím jeden nic nenadělá, ale když cítím, že to je kvůli tomu, že jsem "nejistota"… Bolí to! Kurva že to bolí! Ale tady právě pomůže to, když si sami sebe vážíte, protože pak víte, že to přejde, zvednete se a zase jdete dál. Nakonec na té cestě potkáte vyvolenou a spřízněnou duši ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. Ten zbytek ať si třeba žije se svými upatlanými jistotami. Vždy jsem byl člověk, který se řídil tím, že když jdou lidé z kopce, tak já jdu na vrchol. Důvod je prostý - dole bude tlačenice, puch a žádný výhled. Na vrcholu bude volno, čerstvý vzduch a výhled do nekonečna. Dole je jistota o kterou opravdu nestojím. Vrcholu dosáhnout nemusíte. To je ta nejistota, ale když se vám to povede, tak jste vyhráli! A buďte si jistí, že to stádo dole, vám to bude chtít příště zakázat, protože vám budou cokoli z toho závidět a nikdy si nepřipustí svoji idiotskou chybu, kterou nebylo nic jiného, než jejich vysněná "jistota". Tak to vidím já. 

Ať se vám to, co jsem napsal, líbí nebo ne, mějte krásné dny!

P.S. Vždy jsem obdivoval Kláru Kolouchovou. Obdivoval jsem tu její odvahu mít rodinu a přesto tak neskutečně riskovat. Tohle dokáže jen silná žena. Fascinovala mě a vždy jsem toužil, někoho jako ona potkat! Ona byla právě tou "jistou nejistotou", plná života a žízně po životě. Byl jsem šťastný, když vylezla na K2, přestože to předtím dvakrát nevyšlo. Zkusit to po třetí byla neskutečná odvaha a vůle! I vůle Bohů, když ji seslali Nimgmu - všechny osmitisícovky za 6 měsíců! Je mi hrozně moc líto, že tu již není s námi. Je mi líto její rodiny, ale ona je symbol toho, že člověk má žít, umět žít. Bohužel někdy i za cenu utrpení těch, které máme nejraději. Na ni nezapomenu nikdy. Na mnohé, kteří prošli mým životem, ale ano, protože nezanechali stopu. Byli a jsou zbyteční...

Kláro, ať tě Bohové opatrují!

A Vás všechny také!