Přeji Vám, po čase, opět krásné dny, abych se s Vámi podělil o několik kulturních a společenských zážitků. Těch minulých i těch budoucích. Možná, aby jste se případně měli nač těšit, si dovolím malé ochutnávkové intro, protože na jeden článek toho je mnoho a byť to dělím, tak i tohle je asi nálož.

Intro

Tedy začnu od pátku 20. října. kdy proběhla akce festivalu vína "Víno a architektura". Tu následovalo další, tentokrát pozdní vinobraní v zámecké (kuchyňské) zahradě 23. října. Sklízeli jsme odrůdy Solaris, Hibernal a Modrý muškát. Pravda, vinobraní nebylo tak úspěšné jako to první, protože nás, pokud jde o sklizeň, o dost předběhly vosy, které si našly cestu skrze sítě. Nuž, alespoň ony měly pěknou hostinu. 26. října následovala má návštěva u Jindry Čapka, který nejenže dovezl, opět, krásná italská vína, ale bavili jsme se, mimo mnoha jiných uměleckých témat, hlavně o jím ilustrované Svěrákově pohádce "Čerti nejsou" i jeho, dlouho odkládaném, vydání Pinocchiových dobrodružství. No a - o chystané společné výstavě Vlasty Baránkové a Jindry v Klášterech. Ostatně během vernisáže, která proběhne 3. listopadu 2023 od 18:00 a kterou bude, s oběma umělci společně, zahajovat Zdeněk Svěrák, bude i autogramiáda jeho nové pohádky Čerti nejsou. Tedy čerty s sebou! Ale i když si přinesete jinou knihu, jakéhokoli z autorů, tak Vám ji žádný jistě neodmítne podepsat. Ostatně, vánoce již pomalu o sobě začínají dávat vědět a věřte, že pohádka Čerti nejsou, je opravdu vtipná. Jindra neodolal a část mi předčítal. Ale abych to dokončil, tak včera 28. října proběhla další krásná, nejen, vinná akce "Naturální vína" v prostorách kavárny židovské synagogy. Krásná nejen pro to, že byla navíc umocněná i tím, že proběhla v den sto pátého výročí vzniku české státnosti, ale též proto, že nás svoji milou návštěvou poctil vzácný host ze Slovenska, bývalý Slovenský velvyslanec v ČR a ministr zahraničí Slovenské republiky pan Rastislav Káčer s chotí. Dlužno dodat, že šlo, k překvapení mnohých, i o odborně erudovanou a vtipnou návštěvu, díky níž degustace vín dostala ještě násobně zajímavější rozměr.  "Sladkou tečkou" celého večera, byl koncert v židovské synagoze, kde to "rozbalila" skvělá slovenská jazzová kapela AMC Trio Plus, které je vlastně díky tomu "Plus" kvartetem. 

Ovšem hudbě jazzové předcházelo i málo zahajovacích slov pana Rastislava Káčera a sbormistryně Smíšeného pěveckého sboru Perchta, paní Evy Zajíčkové - Řehulkové, která nás posléze obdarovala krásným a emocionálně silným přednesem, nejen, hymny České a Slovenské republiky. Navíc, celá akce, tím že se konala v židovské synagoze, pro mne měla ještě další, emocionálně symbolickou rovinu v tom, že mezitím, co jsme zde oslavovali vznik Československé státnosti, tak stát Israel musí bránit státnost svoji. Pokolikáté už a jak dlouho ještě?! Tuto souvislost a ostudné prohlášení Valného shromáždění OSN nešlo v prostorách synagogy prostě potlačit. Naštěstí můžeme být na Českou republiku hrdi, že se v den výročí vzniku Československé státnosti nepostavila, při zasedání Valného shromáždění OSN, na stranu vrahů anebo alibistického mlčení! Za to nelze než poděkovat a proto ze srdce děkuji!

Teče voda teče... Při státních hymnách se vzdává hold a nefilmuje se...

Rastislav Káčer - "Víno a jazz sú skvelá kombinácia..."

Svätá pravda!  AMC Trio Plus

A pod čarou - když jsem po koncertu ještě zašel k Milanovi do Cikánky, tak jsem tam, krom "obvyklých podezřelých", potkal i příjemnou dvojici ze Slovenska, která si s námi připila na 105. výročí vzniku Československa - jejich spontánní přípitek věnovaný nám všem. Popravdě, bylo to osvěžující slyšet dvakrát za sebou nefalšovanou slovenštinu i to, že bývalé Československo, v duších lidí, stále rezonuje. Jako dítě jsem nenáviděl slovenské pondělní inscenace a jako "opelichanému vlkovi" mi slovenština, nejen v tom mediálním prostoru, schází a tak je pro mne vždy svátkem poslouchat její libozvučnost.

Tak si říkám, kdy konečně někoho napadne VÝRAZNĚJI zvýšit marketingové úsilí o získávání turistických hostů směrem na zemí našeho kulturního prostoru a nám kulturně blízkých. A to neříkám proto, že bych měl cokoli proti jiným kulturám. Vůbec ne! Ale proto, že sousedé se budou vracet. Například turista z Tchaiwanu, jakkoli skvělý, příjemný a bonitní, se již pravděpodobně nevrátí. Je to stále dokola - místo toho, abychom se "koukli pod nohy" po jakých pokladech si šlapeme, tak stále hledáme štěstí za dalekými kopci. Řekl bych, že to je důsledek dlouhodobého, a možná dokonce latentního, nedostatku národní hrdosti a víry ve vlastní jedinečnost. Upřímně, dokud budu živ, budu chtít být vždy Čechem žijícím v Evropě a nikoli nějakou bezbarvou eurohmotou žijící na území nějakého Euročeska.

Tak to bylo malé intro a čím že to začneme? S ohledem na fakt, že má zážitky s vínem jsou již minulostí, tak ještě chvilku posečkají a pojďme se raději věnovat brzké budoucnosti. Nadto, ještě nemám setřihaný film, z pozdního vinobraní. Nuže!

Jindra Čapek, Zdeněk Svěrák a čerti, kteří nejsou - galerie 3+

Jindra s plakátem na výstavu sbírky nakladatelství Bohem Press ve španělském Muzeu moderního umění v prosinci 1984. Pro ty co netuší - přesně tohle jsou, pro mnohé, ty nepostřehnutelné okamžiky, které vytváří cenu umění na trhu. 

Je obrovský cenový rozdíl v tom, zda před prodejem visel obraz (třeba od od Marka Rothka) na zdi "Franty Flinty v Přídolí" anebo na zdi Rockefelerovy rezidence. Rockefelerova Rothka uvádím proto, že jde o pravdivý příběh ze světa obchodu s uměním, kdy "pouze" jméno vystřelilo výslednou cenu doslova na měsíc (o vyšší desítky miliónů dolarů). Snažím se na tom ilustrovat fakt, jak moc výsledná cena, třeba sbírky, záleží na tom kdo, kde, komu, od koho... Ale k tomu se podrobněji vrátím v blízké budoucnosti, protože to je navíc v mnohém i zajímavé a poučné. A když už jsme dnes u knih - ano mám to načtené také z knih, protože obchod s uměním je veliká alchymie a pochopit ji chce talent, čas, zkušenosti a hluboké znalosti, které Vám žádná škola, krom školy života nedá!

Tedy jsou čerti nebo nejsou?

Kupte si knihu Zdeňka Svěráka a možná v ní odpověď naleznete. Nebo jinak. Odpověď v ní naleznete zcela jistě, ale otázka zní, zda s ní budete spokojeni. Vlastně ono je úplně jedno, zda s ní budete spokojeni Vy, ale zda s ní budou spokojeni Vaše děti, protože pohádky jsou určeny hlavně jim. Jakkoli my dospělí, leckdy vyprávěním "pohádek", zvláště pak těm druhým, doslova přetékáme. Ovšem Jindra se po pár společných skleničkách jal předčítání a musím říci, že jsem se bavil královsky. Jednak obsahem předčítané části a jednak Jindrovým uměleckým přednesem, který nebyl zcela prost vtipných situací, kdy se hurónsky chechtal, snad již po několikáté přečtené pasáži. Je buď nepochybně jeho oblíbená, protože ji našel na první dobrou anebo nikoli, a potom se máme všichni na co těšit, protože to bude čertovský nářez. Přesně ten typ dětské knihy, soudě, podle Jindrou přednesené ukázky, s hlubokým a moudře vtipným podtextem i přesahem pro dospělé. Mám takové knihy moc rád, protože pak dochází k absurdním situacím, kdy předčítáte a Vaše naslouchající dítko se očekávatelně chechtá, jenže pak nastane ta situace, kdy Vy, z kontextu, vycítíte sofistikovaný Svěrákovský vtip, pro potomka zatím skrytý, ale Vy se smějete, až se za břicho popadáte, načež si nevědoucí potomek pravděpodobně zděšeně myslí, že Vám asi úplně hráblo.

Jindra čtoucí - nevím proč, ale na tom chlapovi je něco čertovskýho...

Tedy nejenže kniha má osm krásných celostránkových a patnáct menších ilustrací, ale je nepochybně skvěle a vtipně napsaná a já si ji prostě koupím! Koupím si ji pro tohle i proto, že je dobře podporovat rodinné stříbro. Tím myslím jak Zdeňka Svěráka a Jindru Čapka, tak i českou knihu a české umění obecně. V přenesené rovině bych si přál, abychom už pomalu přestali s obžerstvím laciného "plechovkového" odpadu (supermarketového), a naopak se soutředili na střídmost a konzumaci kvality. Drahé to bude stejně, ale budeme o poznání zdravější na duchu i na těle, protože zdravá psýché znamená i zdravé tělo. A zcela upřímně - "raději podpořím místní krávu než tu Irskou".

A co je na té knize ještě zajímavé? Třeba i to, že termín na její ilustrování byl čertovsky pekelný - 2,5 měsíce na osm celostran a patnáct menších kreseb. Jindru Čapka, jako ilustrátora, dopuručil Zdeňkovi Svěrákovi jeho syn Jan Svěrák. Původně měly být barevné pouze celostrany a zbytek měla být černobílá perokresba, ale barevná je nakonec celá kniha. Pohádka byl původně scénář na filmovou pohádku, ale nakonce ji Zdeněk Svěrák převyprávěl do knižní podoby. Nevím jestli to není škoda, ale jedno vím jistě, kniha, na rozdíl od filmu, který bývá občas až příliš návodný, dává větší prostor imaginaci a různým výkladům a já tohle mám vlastně mnohem raději.

A když už jsme se dotkli těch filmových adaptací, které jsou ale vlastně opakem toho, co udělal Zdeněk Svěrák, tak například, jakkoli naprosto nezpochybňuji uměleckou kvalitu Jacksonova Pána prstenů a Hobita, ty filmy nesnáším a nikdy jsem je nedokoukal do konce. Téměř zcela bourají mé představy o Tolkienovském světě. Nehledě na to, že jsem kdysi četl, a mám jej stále v knihovně, Hobita s ilustracemi Jiřího Šalamouna (např. i Maxipes Fík) a jeho nádherná poetičnost a grafická zkratka, naprosto jasně a neopakovatelně definovala veškeré mé představy o hobitím světě. Dokonce natolik, že i původní ilustrace k Tolkienovi, byly pro mne zklamáním. Vlastně bylo bláhové, s ohledem na dobu vzniku, očekávat něco "Šalamounovského", ale na mne to tehdy tak mocně zapůsobilo…

Jiří Šalamoun - ilustrace k Hobitovi

Tedy všem, a hlavně dětem, bych přál, aby na ně ilustrace Jindry Čapka zapůsobily stejně, jako na mne kdysi zapůsobily ty od Jiřího Šalamouna. Aby definovaly jejich představy a vztah k téhle pohádkové knize! Možná nakonec i svět bude hezčí, když budeme umět více snít a věřit na existenci pekla?

Pinocchiova dobrodružství

Jakkoli je Svěrákova pohádka čerstvější, tak Pinocchio, kterým budu pokračovat, je nedávný přírůstek do rodiny Albatrosu a je nyní v prodeji. Je to Jindrou krásně ilustrovaná kniha čtvercového formátu. Ilustrace vznikaly v době stigmatizované covidovým šílenstvím a vlastně i z tohoto důvodu bylo vydání knihy několikrát odloženo. Nicméně, letos konečně uzřela světlo světa. A mám z toho radost dvojnásobnou. Jeden důvod je ten, že si ji po tom dlouhém těšení, mohu konečně koupit. A ten druhý? Těším na jeden Jindrův originál ilustrace králičích funebráčků, která je obsahem knihy. Je pro mne mnohovýznamová, což je má čistě osobní věc, ale přesto. Jeden z mnoha, pro mne důležitých významů, je i ten, že je občas třeba něco nenávratně pohřbít, aby se člověk konečně pohnul z místa a našel osvobození, kýžený klid a štěstí.

Kniha je vytištěná na parádním papíře, který ilustracím možná trochu ubírá na čitelnosti filigránského detailu, který je pro Jindru tak typický, ale to je daň, kterou si tenhle super papír vybere vždy a u každého. Možná mohli tiskaři trošičku přidat na jasnosti, ale to je již asi více o mých pocitech a osobních preferencích. Navíc, díky technologickým omezením, nelze tiskem nikdy zcela reprodukovat originál. Nebuďme ale zbyteční puristé! Knihu vnímáme, měli bychom, jako celek a ten je prostě skvělý. Moc mne baví otevřít knihu, jakou tenhle Pinocchio je. Knihu, která, krom skvělých ilustrací, má skvělou typografii, rozumnou velikost písma i řádku a kterou si dětští čtenáři užijí. A pak, ten papír! Je radost ho vzít do prstů a pomazlit jej na bříšku. Je to jedna z těch knih, které je opravdu radost držet i číst. Prostě si ji koupit, pouze proto, že je krásná! Ano, není úplně za lidovku. 499 korun není málo, ale už jsem to psal u designu - jde o to čemu dáváte přednost - zda kvalitě anebo pouťové kvantitě. Stačí si jen uvědomit, kolik zbytečností si pořídíme, aby po čase letěly do šmelce. Tahle kniha je rozhodně násobně rozumnější investice, ale chápu - "každej sme ňákej".

Nebo i jiný pohled. Trochu výchovný - omlouvám se! Leckdy nadáváme na to, že věci jsou nekvalitní, řemeslo je nekvalitní, že se chováme neurvale vůči svému okolí a jistě by se dalo v tom negativismu ještě dlouho pokračovat. Jenomže, není to také tím, jak a čím vychováváme naše děti? Čím je obklopujeme, čím jim, díky naší lhostejnosti a pohodlnosti, dovolujeme se obklopovat? Vztáhnu-li to na knihy, tak je mi jasné, že plno dětí spíše zaujmou křiklavé a prvoplánově přebarvené ilustrace knih často nevalné kvality, o typografii a nějaké grafické úpravě nemluvě. Prostě děti jsou dětmi a marketéři umí dělat svoji práci leckdy až moct dobře. Vím, že to je také dané i každodenním televizně internetovým "brainwashingem" v jehož důsledku spíše šáhnou po prefabrikované debilitě typu "Barbie, Ken a duhová koza na Marsu" (to jsem si vymyslel, kdyby po tom někdo náhodou usilovně pátral), kterou vidí v reklamě desetkrát denně, než by třeba sáhly zrovna po Pinocchiovi, který je již "nudným" klasickým, a nadto nikoli prvoplánovým, pokladem dětské literatury. A je to škoda! 

Ale tady je to na nás dospělých, abychom naše potomky obdarovávali krásnými knihami, nadto takovými, jakými jsou třeba ty, které ilustroval Jindra Čapek. Jeho ilustrace jsou nekonečnou obrazovou imaginací, odkazů do historie, na renesanční kresbu, její kompozici, náladu, nebo třeba také odkazy na Dürera, Bruegela… Najdete tam toho tolik, protože to je výpověď někoho, kdo miluje své řemeslo, je vzdělaný a má úžasný umělecký přehled, který se následně odráží v jeho celoživotní tvorbě. To prostě není "pokémonovský ostnatec", jakkoli respektuji, že patří k japonské kultuře, ale u nás z toho zůstala jen ta vizuální skořápka. O kořenech, ze kterých to vyrostlo, netušíme zbla nic. Ale to je právě o tom, že se nám servírují podobné vlivy pouze a často ve své obrazové prvoplánovitosti, ale bez pochopení souvislostí. Ty pak často následně válcují naše kulturní odkazy, jež jsou v mnohém sofistikovanější a náročnější "umělecká gastronomie", protože ta tu má kořeny. V tomto směru považuji multikulturalismus a globalizaci za zvěrstvo, neb ve své podstatě škodí oběma stranám. Té importované i té konzumující, díky ničivé trivializaci, bez pochopení kulturní podstaty a kořenů, vytvářejíc nakonec doslova idotské stereotypy nebo tupé citace té či oné kulturní oblasti. Zvláště patrné to je například v architektuře, ale to je na jiné povídání. Mnoho toho je, až příliš, přizpůsobeno spotřebě a "dělání pěnez".

Doléhá na nás tolik vlivů, kterých jsme byli dříve ušetřeni, protože to nebylo technologicky možné. Dříve to trvalo někonečně dlouho let, než třeba Marco Polo, přivezl svědectví a kulturní vlivy z Číny. A dnes? Trvá to nanosekundy… V určitém smyslu je to i přínosné, ale má to háček v tom, že při tom množství, které se na nás valí, si s tím už moc neumíme poradit a jsme z toho zmatení. A to myslím nás dospělé. Což potom děti, kterým se třeba z pohodlnosti vrazí do ruky telefon nebo tablet. Ty si s tím už neumí poradit vůbec a pouze konzumují něco a ani vlastně moc neví co. V tomto kontextu mne napadá vtipná replika na Erbenovu Polednici, kterou vytvořil kamarád na základní škole. Možná by tahle varianta, aplikovaná v reálném životě, vedla k jistému probuzení se ve vztahu k dětem? Tedy malá ukázka z toho, co mi uvízlo v paměti…

"Poledne v tom okamžení,

táta přijde z roboty

a mně hasne u vaření

pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč, hrej si!

Tu máš dynamit!

Dítě škrtlo zápalnicí,

dům se otřás v základech."

Až příliš často jdeme z pohodlnosti pouze po povrchu, abychom to vše stihli. Co stihli? A opravdu musíme? Není náhodou lepší si přečíst pozorně jeden článek se souvislostmi a snažit se pochopit, o co v něm jde, než zkonzumovat padesát nadpisů a myslet si, že vím, co se děje ve světě? Dětem jsme dost četli a přesto lituji toho, že nikoli ještě více. A to nebyly telefony, tablety… Nechci tady moralizovat, protože si sám moc dobře pamatuji, když jsem byl dítě a taťka domů přinesl obyčejnou kalkulačku, jak to se mnou zacvičilo. A to byly tehdy jenou čísla. Přesto to bylo pro mne něco elektrizujícího a fascinujícího! Ale, na rozdíl ode dneška, to mělo jednu obrovskou výhodu - nebyl internet a tím pádem to začalo celkem rychle nudit. Dnes to je mnohem větší jed. Myslím, že dost z nás, často žije život, který je jako koláž, sestavená z toho, co na nás vyplivla televize nebo internet. A když je něčeho moc, třeba stejně jako peněz, dochází nakonec k inflaci a úpadku. Důsledek je viditelný všude. Pak si někteří z nás třeba myslí, že zachraňují svět, ale vůbec jim nedochází, že si vlastně kopou hrob. Proč? No třeba právě díky uřvanému nadpisu "Vykopej jámu, zachráníš svět". A to mnohým leckdy stačí k tomu, aby šli kopat. Pokud to tedy vůbec umí… Jenže jak se říká, ďábel je skrytý v detailu. V tomto případě v těle článku, kde se pod tím "inspirativním" nadpisem, může skrývat podstata sdělení, že je na světě už moc lidí… No a ti, co už ani neumí porozumět podstatě psaného textu, a že jich přibývá, si to možná vyloží tak, že je třeba vysadit více mrkve, aby bylo co jíst. Bohužel, než pochopí, že šlo o radikální kritiku a řešení populačního růstu, mají nad sebou metr hlíny. No jo, já vím, je to extrémní pohled, ale i takový občas pomůže zostřit vidění.

Řekl bych, že to je i znak dnešní doby. Proto je vždy dobře se zastavit, rozhlédnout a s rozmyslem vybírat a přemýšlet o tom čím a jak naše děti formujeme, protože to, co zasejeme se nám jednoho dne ve vší parádě vrátí a pak bude pozdě naříkat. Nebo možná ne, ale současná doba a její intelektuální klima mne bezbřehým optimismem úplně nenaplňuje. Nicméně naděje spočívá v tom, že civilizace přežila i větší rány, než tu současnou epidemii blbosti, ale to neznamená, že máme sedět, kňučet a čekat na Godota

Jsem naprosto přesvědčený o tom, a mám s tím i jako rodič bohatou zkušenost, že jsou knihy, které děti prvoplánově nadchnou, ale po prolistování je často ani už nepřečtou a odloží je. Navždy. Pak jsou ale knihy, které děti, často z přemíry dárků, ani moc neprolistují a odloží, ale po čase se k nim vrátí a zamilují si je, protože je zaujmou nebo dokonce nadchnou svoji krásou. Lhostejno, zda textem či ilustracemi nebo nejlépe obojím. A co je na tom nakonec to nejlepší? Fakt, když tu knihu, kterou jste jako děti milovali vytáhnete z knihovny, možná trochu zaprášenou a nakonec ji svým dětem předáte, případně jim z ní čtete. Dovolím si tvrdit, že prefabrikované blbiny typu "Barbie a Ken" to nebudou! Ale vlastně, kdo tohle může říci? Trochu se bojím! Prostě, stále si myslím, a platí to i v přírodě, tak proč by nemělo i v životě lidí, že kvalita musí vždy dozrát. Je to jako s jablky. To letní rychle dozraje, osvěží, ale také rychle shnije. Na ta pozdější si musíte počkat, ale také vás nakonec oblažují déle. Třeba i jako Calvados, které se opravdu z letňáků nedělá.

Pinocchio je vyzrálá krásná kniha s ilustracemi vyzrálého umělce a "Čerti nejsou" je sice mladá kniha, ale za to přímo od dvou, do zlata vyzrálých umělců! A tak mé doporučení zní - kupte je a obdarujte jimi své děti. Knihy a psaný text obecně mají úžasnou moc a kouzlo. Ti kteří si myslí, že dnešní doba je soumrakem psaného textu, jsou podle mě proroci nesmyslu. U cédéček jiní tvrdili, že to je konec vinylových desek. Opravdu? Cédéčka jsou v kómatu a vinyly stále rostou. Stačí jedna katastrofa a digitální vědění lidstva bude v trapu, ale knihy přežijí! Třeba jen některé, ale přežijí. Mají tu výhodu, že na čtení nepotřebujete elektřinu, ale pouze čas. A ten je věčný!

A na úplný konec tip na film o tom, jakou moc má Kniha... A nebojte, ten plakát vůbec nevystihuje podstatu toho v čem spočívá poselství filmu, které je úplně jinde. Spíš to je ukázka toho, na co nás nacvičila média, která se řídí starou, ale z jejich pohledu stále dobrou pravdou, že "krev prodává". Na druhou stranu, kdo může říci, že nás tak temná budoucnost nečeká? Ostatně, stačí se otočit do nedaleké minulosti a drsná varování máme jako na dlani. Dostupný je v současnosti třeba na Netflixu.

Mějte se krásně!

P.S. Dnes ráno jsem si přečetl na Epoch Times článek "6 způsobů, jak vést naše děti k moudrosti", který je ale inspirativní i pro nás dospělé. A skvěle doplňuje to, o čem jsem psal výše.