DEN 2 - ODPOČINEK, NÁKUP, BASEBALL

Je 13. května a spokojeně se kolem 11 AM probouzím. Sice trochu mátoha, ale to po sprše mizí jako pára nad hrncem. Dnes nás čeká jediná zajímavá věc a tou je návštěva baseballu mezi Seatle Mariners a Houston Astros v místním Daikin Parku.

Nicméně předtím ještě nějaké nákupy na budoucí cesty. To byla nakonec také zajímavá zkušenost. Ne s ohledem na velikost supermarketů, byť mne velikost jedné "prodejny" opravdu nakonec poslala do kolen. A Costco to nebylo, byť, jak pravil, jeden Francouz přicestovavší na MS ve fotbale.

"Costco je větší než naše vesnice. Mají tam úplně všechno. Chci Costco, chci bydlet Costcu. A taky tu mají úžasný brisket. Už nechci žrát croisanty a ty další sladký hnusy! Já chci brisket, Costco. a Buc-ee's (o tom bude ještě řeč)."

Samozřejmě, že nadsázka! Ale byla to reakce na euro "zprávy z USA a o USA". Také co jiného čekat, když máme v Evropě ten "Štít demokracie". Co si o tom (euro a česko zprávách z USA) myslím, jsem už napsal v jiném článku o "sešupu Evropy", ale zpět k nakupování. Už jsem to překvapení zažil, ale stále mne to dobíhá s velmi negativními pocity. Jsou to důsledky odporné globalizace a unifikace, kterou opravdu nesnáším! Když jsem v USA, tak si chci koupit jablka, například, typická pro USA. To samé v Česku. Jenže přijedete do USA a co na Váš čumí z regálu za jablka - ta samá, co na Vás čumí z českých regálů! Hnus (globalismus)!

Zrovna tady na tom to je neviditelnější. Ne že by ta jablka byla hnusná. Každý si vybere, ale konzumujete nějaké vyšlechtěné jablkové universum pro celý svět. Na druhou stranu, pokud jde o zeleninu, tam mé srdce plálo láskou. Hned jsem se do jejich regálů zamiloval! S masem to bylo stejné! Zelenina je všude, tedy ta co může ovadnout, mlžená. Výběr nekonečný. Rajčata mají chuť a nikoli jako ten prefabrikovaný španělsko - holandský hnus - barva jiná, tvar jiný ale (ne)chuť stejná. S tím, co Vám vyroste na zahradě se to nedá srovnat neb mezi tím zří propast vesmírných rozměrů! Zrovna ta rajčata, co jsme koupili, byla chutná. Jiná možná nikoli, ale z toho množství si nakonec vyberete to, co je Vám libé. Vlastně nic nového, ale od roku 1990 mne to nepřestává stále překvapovat, tím spíš, když občas vidím u nás ty nahnilé  a vyschlé "mrtvoly", které se nám tu nestydí nabízet. I na západ od nás nevidíte rosení jako běžnou samozřejmost. Škoda! Ano, je to možná blbina, ale potěší.

Na a ano, v regálech tam mají možná hnusů i více než u nás, ale narozdíl od nás se tam dá stáhnout aplikace, která vám na telefonu, po přečtení čárového nebo QR kódu řekne, zda Vás to zabije anebo zda to je super plus vše mezi tím. Je to každého volba, jak se zařídí. Já na takovou aplikaci u nás bohužel nikde nenarazil a opravdu bych jí chtěl - existuje-li.. Protože je mi jedno, zda to vyrábí "Bratrstvo kočičí pracky nebo Rychlé šípy", ale zajímá mě, co do sebe potenciálně cpu, aniž bych musel luštit 0,5 mm vysoké "světle šedé písmo na bílém pozadí". Malevičův obraz "Bílý čtverec na bílém pozadí" je dobrý vtip u kterého ale nejde o zdraví a pokud, tak jedině o to duševní a to Vás nejspíš nezabije... Bohužel ve fastfoodu to musíte risknout naslepo. A Buc-ee's? V kapitole o cestě z Houstonu do El Pasa se o něm dočtete.

V podvečer jsme ještě upřesňovali budoucí cesty po národních parcích se zásadou, že ne vše, co vymyslíme, musíme vidět. Prostě pohoda a klid a jak věci budou přicházet, tak je budeme řešit. Kostra byla zřejmá a hlavní cíl také - Yosemite a Sequioa NP, protože tam je již zajištěné ubytování, ale ještě se koukáme na to, co můžeme vidět cestou. Cestu do Sequoia NP z Houstonu plánujeme na tři dny a podél je plno zajímavostí. To samé pak cesta z Yosemite NP zpět do Houstonu. Nakonec se z toho vyklubalo, pokud jde o národní a státní parky, že za pozornost stojí White Sands, byť zde byly trochu pochyby, které, ale po jejich návštěvě velmi rychle zmizely. Jako "side effect" se zde vyvrbila možnost navštívit vojenskou základnu White Sands Missile Range, ve které se vyvíjejí vojenské raketové nosiče. třeba bájný Pershing, kterého bylo kdysi plné Rudé Právo, když je Američani dovezli do tehdejšího západního Německa. 

Persching - tady z týhle rachejtel s jadernou hlavicí se mohli komouši zjančit a Rudému Právu málem hořel inkoust, když se do toho Kojzar opřel.  Na druhou stranu, rusáci toho měli, a ještě i jistě mají, v Kaliningradu více než dost...

Ten důvod byl, že tam je venkovní expozice těchto raket, ale je za bránou základny a dostat se tam byl zážitek. Pro citlivky a pacifisty asi ne, ale my jsme si to užili a asi nejvíce švagr, který byl u parašutistů. Tohle bylo na první zastávce v EL Pasu. Následoval Tucson s úžasným Saguaro NP se stoletými kaktusovými obry. Jasná byla návštěva Titan Missile Museum. Je to raketové silo s balistickou raketou Titan, která nesla jadernou hlavici. Dnes je nefunkční a je z toho museum. Trochu mrazivý zážitek, když si uvědomíme, že tahle hlavice měla sílu zhruba 2,5 násobku síly veškeré munice použité za II. sv. války. Jak to kdo spočítal nevím, ale říkají to tam a jsou na to patřičně hrdí. I tahle zastávka měla svůj "side effect" a to v podobě návštěvy Pima Air & Space Museum, druhého největšího leteckého musea v USA. Pro milovníky letadel výlet na tři dny. Minimálně. V Saguaru jsme na soumrak a druhý den, než pokračujeme směr Kalifornie. Následuje Joshua Tree NP, s jeho "údolím kamenných zadnic", jak jsem si ho pojmenoval. Tady opravdu můžete někoho poslat do... a nezabloudí. Odtud cesta až do Sequioa NP. Pak Yosemite NP, Mono Lake, Dead Valley, Las Vegas, Hoover Damm, Grand Canyon NP - South Rim, Wallnut Canyon NM, Petrified Forest NP a Caprock Canyon. To celé Hoston to Houston cca 8 500 km. Možná to vypadá, že jsme byli stále v autě, ale to rozhodně ani omylem, protože hlavně v Sequioa a Yosemite jsme toho nachodili až kam a navíc stále ve výšce 2000 m.n.m. plus. 

Národní park Joshua Tree a "Údolí kamenných zadnic"

Večer se vydáváme do Houstonu na baseball, kde hrají místní Astros proti Mariners ze Seatlu. Mají tam parádní hřiště, které udělali z bývalého vlakového nádraží a když jdete kolem, vůbec Vás nenapadne, co se skrývá ze zdmi téhle obrovské budovy. Jako baseballové hřiště to rozhodně nevypadá. Má roztahovací střechu, která je ale na tenhle zápas zavřená a je tam zima. Nějakou chvíli mi trvá, než si zvyknu.

Daikin Park Houston - hřiště domácích Astros

Baseballu moc nerozumím. Hra to není zrovna moc rychlá, ale koukat se na to dá. Co je pro mě zajímavější je ten cirkus okolo, který si tedy užít umějí. To se musí nechat! Alespoň já to tak vnímám, protože stádní sporty pro mě nejsou a na stadiony běžně nechodím. Nic mi to neříká. Nicméně, když se tam jednou za čas dostanu, musím uznat, že to atmosféru má a asi rozumím tomu, že pro někoho to může být až závislost. Pro mě ne, ale "každej sme ňákej", jak říkal Werich. Co mě rozhodně pobavilo je křepčící strojvůdce mašinky, která vyjede vždy, když místní uhrají bod. Je to vtipná připomínka toho, že Daikin Park byl kdysi vlakovým nádražím. Ovšem ještě před jejím vyjetím se vystřelí z kanónu. Prostě atmosféru to má a přitom nešlo o zásadní utkání.

...a jejich maskot Orbit

Po zápase jedeme domů, ale ještě se stavíme ve Whataburger. První setkání s US fastfoodem (při téhle návštěvě). Není to zlé, ale cpát se tím týden, je po mě. Pití Vám dají do kelímku velikosti "sudu" a to je medium velikost... Když si dáte něco téhle velikosti z postmixu vypijete asi kilo rozpuštěného cukru... U nás to je to samé, jen rozdíl je v tom, že velikost "L" je u nich velikost "S", ale ono je to při "nekonečném" pití vlastně jedno... Zítra nás čeká výstava Fridy v Museu of Fine Art Houston, protože tu musím stihnout před odjezdem do Kalifornie, neboť končí 17. května a to je ten typ výstavy, kterou si prostě nechci nechat ujít!

První Whataburger z roku 1950 na Ayers Street v Corpus Christi