DEN 5_Z EL PASA DO TUCSONU

Po trochu nudné cestě, byť nikoli zase tak moc, pokračujeme dál na západ. Dnešní cíl je Tucson, ale plánjeme zastávku v národním parku White Sands, kam se již léta toužím podívat a tenhle sen se mi má zanedlouho splnit. Na téhle cestě se mi splní ještě mnoho snů, ale postupně. Vyrážíme na sever směr Las Cruces, protože White Sands jsou na sever od "desítky". Las Cruces míjíme a postupně se šplháme do sedla San Augustin Pass, kde se potkáváme s vojenskou raketou Hercules a hned mi to secvakne - tady někde musí být "to museum vojenských raket". V sedle to vypadá jako ve filmu Tajuplný ostrov s Omarem Sharifem, který točili na Kanárských ostrovech. Také samý písek s kameny a všude plno antén. No jasně! Tohle musí patřit k vojenské základně White Sands Missile Range, kde mají to museum, ale nějak se neodvažuji v tom horku navrhnout odbočku a tak mlčím, i když na základnu koukáme přímo z vyhlídky sedla San Augustin. Chvíli se kocháme, chvíli obdivujeme Hercula i "tajuplněostrovní" mystiku antém rozesetých po kopci a vyrážíme dál. Po pár mílích - cedule ukazující směr White Sands Missile Range a na to již reaguje i David, bývalý paragán U.S. Navy. Během pikosekundy je rozhodnuto! Směr sjezd na základnu, kam, k mé veliké radosti, míříme. Je to kousek a přijíždíme k bráně. Naprosto, bez jakéhokoli zaváhání, zastavujeme přímo před závorou. Vyvalí se ozbrojený "Golem", trochu divně kouká a z očí mu čteme "kam si myslíte, že si to jako míříte"? Je chytrej a chápe. "Turisti se nestřílí". Bere si ID karty Davida a Kamily plus můj pas a pak nás pouští na základnu, abychom se mohli otočit a zaparkovat na veřejném parkovišti, které jsme ve svatém nadšení a vzrušení, tak trochu přehlédli. Nicméně "Golem" byl na pohodu, ale co na nás asi mířilo, než jsme vypadli zpět před bránu, se raději ani nedomnívám. Parkujeme a vracíme se k bráně. Chvíli čekáme, než "golem" přinese ID karty, ale český pas nikde. Zase čekáme, než se vrátí "Golem" s tajemnou "tatrankou", u které se ukáže, že se jedná o čtečku otisků prstů, Pravý palec a pak zbylé prsty. Levý palec a pak zbylé prsty, fotka a zase čekáme... "Golem" se vrací s úsměvem širokým jako díra do Macochy - OK! K tomu nám prozradí, jak se nenechat zastřelit. Třeba tím, že bychom neměli fotit směrem do pouště. Opravdu ne! Fotit si můžeme cokoli. V museu i směrem do základny, ale "otočíš objektiv do pouště a seš mrtvej Homolka. Kapišto hombre"!

Vyrážíme k raketám, tváříce se nezúčastněně, jako bílej turista uprostřed jihozápadního Bronxu, kde se opravdu s touhle barvou xichtu nechcete ocitnout na ulici. Raket tam je hafo a najednou se David (švagr) rozsvítí, jako stovka žárovka - tady z toho vrtulníku jsme skákali. To se stane ještě několikrát druhý den, v leteckém museu v Pimě, kde je ve svém živlu, ale o tom až "zítra". Já se naopak rozsvěcím, když vidím bolševikem démonizovaného Perschinga. Bohužel tam neměli Tomahawk, ale asi proto, že je stále ve výzbroji. Na druhou stranu tam byl třeba "Fat Man", kterého shodili Hiroshimu. Je sice tlustej a malej, ale jak jsem měl poznat druhý den, proti jaderné hlavici z balistické rakety Titan, to byl "neškodný brouček". Pomalu si to celé prohlížíme a kocháme se různými technickými kousky. Mají tam i německou V1 i V2, ale i předchůdce balistických raket Titan, raketu Redstone, která se třeba používala i v NASA při programu Mercury. Ta je až na samém konci s ještě jedním naleštěným Perschingem. Jdeme zpět na parkoviště, aniž bychom do pouště jen pohlédli. Procházíme bránou a nikdo si nás "nevšímá". Ještě několik fotek před základnou a pak tradááá směrem do bílé pouště White Sands NP. Jsem nadšený, že jsem mohl poznat alespoň trošičku z místa, kde se začala psát historie amerického vesmírného programu, ale nejen jeho. Co by kamenem dohodil, je Alamogorodo a Trinity site, kde explodovala první jaderná bomba a následně nejen ta.

Cestou nás čeká překvapení - kontrola ICE. No těžko se divit. Jsme na hranicích a "Sleepy Joe" tu s Kamalou zanechali pořádnej bordel, který teď postupně uklízejí. Koukají na můj český pas, který si oskenují. Chvíli se kochají pohledem na monitor a vrací jej zpět. Macatá mexikánka v uniformě a neprůstřelné vestě koukne ještě na Davida s kšiltovkou Airborne a ptá se - "máte zbraň"? David jí nevzrušeně odpovídá, že ano, pod sedadlem spolujezdce. Nevzrušeně vypustí mezi zuby "hmm", tak jeďte. Celou dobu sedím nad kanónem a nevím o tom. Po chvilce vidíme "sněhové závěje" v roztopené poušti - venku je 95°F (35°C).

Jak se blížíme k White Sands National Park, tak se závěje mění ve sněhobílé duny, na kterých rostou Juky a některé z nich naprosto neodolatelně kvetou. Visitor centrum míjíme a celí natěšení to pálíme přímo do srdce pouště. Ze začátku je ještě asfalt, který postupně více a více pokrývají "sněhové" jazyky, až se spojí do souvislé "sněhové" pokrývky. Tu zde pluhují stejně jako sníh a tak jedeme mezi nahrnutými závějemi "sněhu" po obou stranách silnice. Impossible! 

A jak White Sands vznikly? Písečné duny se nacházejí v Tularoské pánvi, kterou obklopují pohoří San Andrés a Sacramento. Tato pohoří jsou tvořena vrstvami sádrovce. Dešťová voda a tající sníh z těchto hor rozpouštějí sádrovec a splachují jej na dno pánve. Tam už nemá kam odtékat, podobně jako ve vaně nebo umyvadle bez odtoku. Voda se usazuje na dně pánve v jejím nejnižším bodě, zvaném jezero Lucero. Za optimálních povětrnostních podmínek se voda odpařuje a rozpuštěné minerály rekrystalizují a tvoří krystaly selenitu. Selenit je krystalická forma sádrovce. Tyto krystaly jsou velmi křehké a lámavé. Selenit může tvořit velké krystaly – některé jsou velké jako pneumatiky jízdního kola! Návštěvníci parku mohou krystaly selenitu vidět při túrách k jezeru Lucero.

Dokud to nevidíte, neuvěříte. Je to tak neuvěřitelné a nádherné. Naprosto bílý a jiskřící písek, který je všude kolem Vás. Nejednou je zima! Ne, není! Vždyť venku je 35°C! Po chvilce zastavujeme a noříme se bosými nohami do té běloskvoucí nádhery! Uf! Je tak příjemně chladná! Mám z toho radost jako malé děcko a snažím se vyběhnout na dunu. Běh to nepřipomíná, ale snaha tu byla. Nahoře jsem v euforii a hned to pálím dolů. To je tak příjemné! Kamila (ségra) mě filmuje, ale povede se jí to až na potřetí. Je to jako "Vesnička má středisková" a kultovní hláška "jé Pepo, já se spletla". Tak si dunu dávám v tom horku třikrát a jsem po tom už úplně kantáre! Ne nadlouho! Popojedeme o kus dále a zjišťujeme, že bylo chybou se nezastavit ve Visitor centru. Mohli jsme si půjčit sněhové pekáče a sáňkovat. Naštěstí narážíme na fajn rodinu a ti nám tři misky půjčují. Párkrát si sjedeme a s díky jim je vracíme zpět, aby děti mohly dál řádit. Ještě vylézáme nahoru, abychom se pokochali tou bílou krásou. Příroda zde ukazuje "bílou sílu" - vtip... Jen si tak říkám, že by se zde muselo na těch dunách parádně "kajtovat". Pokud by jste nevletěli nějaké raketě do dráhy...

Je to kouzelná příroda. Malý sněhobílý zázrak uprostřed hnědých skal. Ve Visitor centru se dozvídáme, že to je sádrovec, který je vyplavován s okolních hor a vítr ho donese sem, kde vytvořil zázrak jménem White Sands. Na tenhle přírodní úkaz by se jistě daly psát dlouhé ôdy, ale pár fotek a filmových záběrů je nad jakákoli slova. Když bude mít možnost, tak zde se určitě zastavte. Stojí to za to. Tedy ehm - můj pohled a mé hodnocení.

Opouštíme White Sands, které byly, na samém počátku, takovou zastávkou s trochou pochybností, jestli to za to stojí si zajíždět. STOJÍ! Je to sice zajížďka kolem 100 kilometrů tam a zase zpátky, ale po zkušenostech, které měly teprve přijít, bych řekl, že jen 100 kilometrů tam a zpět.

Sjíždíme k Bensonu - tankování, nákup a káva. Ne žádné "Americano", ale nefalšované espreso italiano, ale... Ale holky si s tím neumí poradit a přinesou mi dvojité espreso v malé nerezové konvičce na mléko a k tomu dva "kýble". Jeden s horkou vodou a druhý na to, abych si to v něm smíchal. Smích a žádáme o malý hrneček na espreso. Výsledkem je papírový kelímek asi 1,5 dcl, byť v regále mají porcelán, ale oproti "kýblům", co prvně donesli, byl opravdu malý.. Evidentně jsem je rozhodil tak, že jsem asi působil, jako bych právě přijel z Roswellu. Rezignuji a sosám to z té konvičky a k tomu hřeším s překvapivě dobrým, byť pekelně sladkým, citronovým koláčem. Alespoň, že to espreso bylo opravdu dobré a tak jim bylo prominuto. Třeba v New Yorku roku 1990 nebylo možné italské espreso téměř sehnat. Teď, když jdete do slušné kavárny, tak ho dostanete, byť to třeba není úplně na sto procent servis, ale káva je většinou super.

Cestou před Tucsonem potkáváme místního maskota, kterým je slavný Roadrunner. Miluji cartoons s ním a kojotem! Roadrunner je prostě boží a ještě ho několikrát potkáme a to i na těch nejméně očekávatelných místech.

V pozdním odpoledni dorážíme do Tucsonu a po rychlém ubytování v Best Western se ještě vydáváme do Saguaro National Park. Ten je další ikonou, o které jsem léta snil nejen já, ale i Kamila. Americké westerny, které jsem žral jako malý kluk v době komouškého dobra, ve mne zanechaly nesmazatelnou touhu po tom vidět ten "správný Divoký západ" s ikonickými kaktusy Saguaro. Jsou neskutečným organismem starým stovky let a mnohdy převyšující výšku deseti metrů. Podvečerní návštěva, jen takové přičichnutí. Intro před zítřkem, ale bylo úžasné, protože jsme zde zažili západ slunce a proměnu krajiny do tajemné temnoty. O tom ale více až v příštím díle, protože to nechci trhat. Byla by to škoda! Přeci jen to je srdeční záležitost... Tak zítra.

Saguaro nás má rádo :-)

Filmové shrnutí pátého dne