DEN 6 - TUCSON A OKOLÍ, NP SAGUARO
V Tucsonu jsme přespali v rodinném Best Western hotelu, ze kterého dýchala rodinná atmosféra "šedesátek". To ovšem neznamená, že by to byla nějaká kuča. Naopak, všude to bylo vypiglované. Jdeme na standardní snídani s míchanými vajíčky z prášku. Žádná hitparáda, ale je to stále lepší než ty cukrové pumy, po kterých by mi tekl cukr i z nosu. Posnídáme, nabereme led do cooleru, Kamila připraví sendviče, které s pitím a ovocem hodíme k ledu a vyrážíme na cestu.
První cíl je Titan Missile Museum, kde již máme zarezervovanou prohlídku na desátou dopoledne. Dorážíme za včasu a tak ještě s dalšími nadšenci chvilku čekáme, než otevřeou. Když vstupujeme dovnitř, tak nás vítá 3 - 4 metry vysoká špička rakety Titan, která ukrývala jadernou hlavici o síle 9 000 kT TNT a to opravdu není málo, protože to je zhruba 430 krát silnější jaderná nálož, než měl "Fat Man" , tedy jaderná bomba shozená na Hirošimu. Ta měla sílu "puze" 21 kT TNT.
Společnost Martin poprvé navrhla vývoj rakety Titan II v roce 1958 a letectvo tento program schválilo v říjnu 1959. Výstavba odpalovacích komplexů byla zahájena v prosinci 1960. První raketa byla nainstalována v prosinci 1962 a první jednotka byla předána Strategickému leteckému velitelství (SAC) 31. března 1963.
Titan II se od svých předchůdců, raket Atlas F a Titan I, odlišoval čtyřmi důležitými změnami.1. Titan II používal jako pohonnou látku oxid dusíku (okysličovadlo) a nesymetrický dimethylhydrazin (palivo). Tyto kapaliny jsou hypergolické, což znamená, že se vznítí až při vzájemném kontaktu. To zvýšilo spolehlivost rakety Titan II, a to jak při startu, tak při zapálení motoru druhého stupně ve vysoké nadmořské výšce.
2. Oxid dusíku není kryogenní, takže obě pohonná paliva mohla být skladována na palubě rakety po neomezenou dobu. Za třetí, raketa Titan II byla odpalována z podzemního sila, čímž se doba odpalu rakety zkrátila na necelou minutu.
3. Raketa Titan II využívala čistě inerciální naváděcí systém, což zvýšilo její přesnost oproti raketě Titan I.
4. Raketa Titan II, nesla největší jadernou hlavici o síle 9 MT. Hlavice byla největší, jakou kdy Spojené státy nasadily na mezikontinentální balistickou raketu. Měla dolet 5 500 mil a byla vrcholným modelem mezikontinentální balistické rakety s kapalným palivem.
Padesát čtyři mezikontinentálních balistických střel typu Titan II bylo rozmístěno ve skupinách po osmnácti raketách kolem tří leteckých základen. První jednotky byly uvedeny do pohotovosti počátkem roku 1963. V prosinci téhož roku bylo všech 54 raket v pohotovosti na leteckých základnách Davis-Monthan v Arizoně, Little Rock v Arkansasu a na letecké základně McConnell v Kansasu. Program Titan II byl původně navržen pro desetileté nasazení, ale byl prodloužen díky řadě úprav a modernizací. Nakonec se doba nasazení rakety Titan II oproti původnímu plánu více než zdvojnásobila.
V říjnu 1981 však prezident Reagan oznámil zahájení svého Programu zlepšení strategických sil (Strategic Forces Improvement Program) v jehož rámci měly být modernizovány programy pozemních mezikontinentálních balistických raket (ICBM) a raketa Titan II byla určena k vyřazení z provozu, aby uvolnila místo pro pokročilejší systémy, jako byla například raketa MX Peacekeeper. Vyřazování raket Titan II z provozu začalo v roce 1982 a nakonec v roce 1987, dvacet čtyři let po svém původním nasazení, program raket Titan II skončil.
Tolik tedy něco historie z webových stránek Titan Missile Museum. Nicméně technicko ekonomická data také stojí za to:
- Raketa Titan II je vysoká 31 metrů a má průměr 3 metry s váhou cca 150 t
Bojová hlavice nesla označení W-53 a měla sílu 9 MT
Silo má hloubku cca 44 metrů a průměr cca 8 metrů
Cena jednoho sila s raketou byla v roce 1963 8,3 mil. USD za silo a k tomu raketa za 2,2 mil. USD
Roční provoz sila stál kolem 2 mil. USD
S ohledem na nemalé náklady s tímto spojené, mi dnes přijde poněkud zvláštní, že plno Evropanů nadává na USA, aniž by jim docházel jednoduchý fakt, že tohle drželo Rusa na uzdě a nakonec to byl jistě i jeden z faktorů, díky němuž USA vyhrály studenou válku. I díky tomu si mi tady můžeme svobodně nadávat na USA a žít si jako čuňata v žitě. Proto celkem chápu U.S. administrativu, že tlačí na Evropu, aby se daleko více starala o svoji obranu místo budování všeobjímajícího sociálního státu.
Ono to je jako se zdravím, dokud Vás nic nebolí, tak na něj asi většina dost kašle. Bohužel, když začne něco bolet, tak se pak může každý přetrhnout, aby byl zdravý a je ochoten obětovat téměř cokoli. To když má to štěstí, že již není pozdě... I tohle je pohled, ale chápu, že ti, kdo nezažili ve školách nasazování plynových masek, přípravu na jaderný útok a jiný válečný brainwasching, nic z tohoto nechápou. Svoboda je pro ně samozřejmost, ale kdyby ji, nedej Bože, ztratili, tak se budou divit, co se to najednou stalo a budou se ptát a proč na to nebyla Evropa připravená? Třeba proto, že financuje blbost typu Grýndýl, která má s ekologií společného asi tolik, jako měsíc s Hořickými trubičkami.
Návštěva Titan Missile Musea byla hodně poučná a člověku se najednou rozsvítí v hlavě, co všechno se mohlo stát, ale naštěstí nestalo! Návštěva White Sands Missile Range a Titan Missile Musea ze mne pacifistu rozhodně neudělala. Spíše naopak! Z mého pohledu to bylo bizarně fascinující a jsem rád, že jsem se sem mohl podívat. A ano, svět by byl asi lepší, kdyby tohle třeba nebylo, ale on prostě takový není. Osobně se raději přikláním k myšlence, že "chceš-li mír, připravuj se na válku". Pokud nad tímto někdo kroutí hlavou, tak doporučuji si přečíst knihu "Vladař", kterou nenapsal nikdo větší, než sám Niccoló Machiavelli. Po přečtení vám bude, mělo by být, jasné, že princip zůstává a mění se jen kulisy a figury.
V museu se ještě dozvídáme, že je v Tucsonu druhé největší letecké museum v USA a tak, zcela mimo plán, děláme zajížďku do Pima Air and Space Museum, ale to ještě netušíme, co nás čeká. Při vchodu do areálu musea nás vítá booster z raletoplánu - to jsou ty "malé" rakety na bocích té velké, na které byl připevněn Space Shuttle. Ta "malá" raketa má výšku je 45,5 m a průměr 3,75 m. V podstatě o trochu větší než raketa Titan II, kterou jsme viděli před chvílí, ale o dost menší než raketa Saturn V, která je umístěná v Houstonské NASA. Ta má výšku 111 m a průměr 10 m...
Pima Air and Space Museum - a to ještě není vše...
Vejdete do musea, dostane plán a trochu se Vám podlomí kolena, protože to je obrovské. Letecký fanoušek tu může klidně strávit 3-4 dny a nudit se nebude. Je to letecký "šílmel". Nicméně jsem si tu "odškrtnout" další sny. Vždy jsem si chtěl na vlastní oči prohlédnout SR-71 Blackbird a B52, ale nakonec jsem si tu prohlédl další nebeské ikony, jakými byly třeba Spitfire, B29 Super Fortress, který, mimo jiné, donesl bomby nad Hiroshimu a Nagasaki. V jeho pumovnici je zavěšená maketa bomby Little Boy (Nagasaki), která mě překvapila svoji velikostí. Je tak malá, že se v pumovnici téměř ztrácí. Jednak to se svými třemi metry dává B29 měřítko a tak najednou vidíte tu obludu v celé kráse, ale to také to je varovaní, když si člověk promítne, jakou silou tenhle "chlapeček" vládne... A to měl sílu "pouze" 15kT. Hlavice Titan II měla sílu 9 000 kT... Tady už představivost selhává. Možná raději.
Nejkrásnější letadlo na světě je samozřejmě ikonický SR-71 Blackbird
V dalším hangáru potkáváme legendární hydroplán Catalina z II. sv. války a jsou zde i japonské kluzáky Kamikaze, které se používaly jako živé řízené bomby. Překvapilo mne, že byly i dvoumístné, což jsem do té doby netušil. Hydroplán Columbia XJL-1 mne přivedl opravdu k smíchu, protože to byla značně bizarní konstrukce, nicméně asi funkční. Přesto - působil poněkud legračně. Trochu mi tu scházelo ikonické špionážní U2, ale jeden nemůže mít v životě vše. Pro ty později narozené, co znají asi pouze U2 kapelu, tak o tu tady opravdu nešlo, byť jejich hudbu mám rád. Možná v tomto kontextu působí "mírotvorce" Bono poněkud komicky, když je frontman kapely pojmenované právě po téhle špionážní ikoně z období studené války. Ale on k tomu jistě má dnes připravenou nějakou korektní "salonfähig" pohádku... Američtí New Wave šílenci B-52's si také vypůjčili název bombardéru B52, ale ti si alespoň na nic nehrají. Ti hrají pouze dobrou hudbu. Nemohu si pomoci, prostě mám z doby socialismu averzi ke každému, kdo mi říká, co si mám myslet! A to i když dělá skvělou hudbu, nebo je skvělý herec, politik apod.
O tomhle museu by se daly napsat asi knihy a to opravdu nehodlám. Nejsem zase takový letecký fanoušek a už vůbec ne znalec. Ti kteří tohle museum touží zažít alespoň virtuálně, pro ně je odkaz ZDE. Pravda, je to trochu z ruky, ale je to zážitek. Když budete mít do těchto míst cestu, neváhejte, protože i ti, kterým letadla nic neříkají, zde prostě chladní nezůstanou. Minimálně ne s ohledem na teplotu vzduchu... Tímto také končí naše vojenské návštěvy, které dle mého soudu patří k tomu, aby jste nasáli ducha USA, protože nejde pouze o zbraně, ale tady pochopíte, jakou tecnickou a technologickou převahu USA mají. Můžete obdivovat Čínu, za to co dokázala. Jenže je třeba si také uvědomit, že to dokázala jen díky tomu, že krade, to za prvé, a za druhé díky nenažraným a naivním idiotům, kteří tam outsourcovali výrobu a naučili je vyrábět to, čím nás teď ohrožují. Třeba solární panely, větrné elektrárny a jejich elektrokáry. A co na to Jan Tleskač a botoxové báby v Bruselu? Když tohle vidíte, tak je těžké neutrousit jedovatou slinu na adresu EU.
Když skončil náš "military trip", tak se ještě trochu vrátím ke včerejšku, kdy jsme v pozdním odpoledni dorazili do Tucsonu. Ubytovali jsme se zase v dalším Best Western, který je jako rodinný podnik a také podle toho vypadá. Čisto, útulno. Tady začíná, s výjimkou krátkého zastavení ve White Sands NP, naše veliké a krásné přírodní dobrodružství. Ti, kteří moc nemusí mé politicko společenské poznámky, se mohou radovat - příroda je apolitická všude na světě. Omlouvám se, ale nemohu si pomoct. Nežijeme ve vzduchoprázdnu a povinnost jednoho názoru jsme opustili v roce 1989. Bohužel je ironií osudu, že ze strany, kde jsme hledali svobodu a výhody liberální společnosti, dnes přichází všemožné snahy o její omezování a tehdejší liberalismus zmutoval do "naší liberální demokracie made in EU", která je pouze krytím pro, plíživě blížící se, čínský model společnosti.
Po ubytování vyrážíme do národního parku, protože volání kaktusů je neúprosné. Z hotelu to je asi 30 minut a tak po chvíli vjíždíme mezi kaktusy, které jsou - které jsou obludné! Mají i přes deset metrů a některé jsou staré i stovky let.
Saguaro je nejvyšším druhem mezi kaktusy, nejvyšší zdokumentovaný exemplář dosáhl výšky 23,8 metrů. Saguaro je významným krajinotvorným prvkem Sonorské pouště. Poskytuje jedlé plody, které sklízejí místní obyvatelé. V jeho stonku si často vydlabávají hnízdní dutiny některé druhy ptáků žijících v Sonorské poušti. Saguaro obsahuje několik psychotropních alkaloidů, ale není využíváno jako droga. Druh je modelovým příkladem adaptace na pouštní podmínky. Stal se svým specifickým tvarem daným růstem vedlejších větví symbolem amerických a mexických pouští a stylizovaně je součástí krajiny mnoha westernů, například filmu Limonádový Joe.
Saguaro je fascinující a to jak kaktus samotný, tak i celý národní park. Když tak přemýšlím o tom, co zde psát, tak mne toho moc nenapadá, protože fotky toho řeknou násobně více. Nejsem Emil Holub, který měl pouze pero, papír s tužkou a tak musel vše dobře popsat a nakreslit. My jsme na tom lépe a jakkoli považuji mobilní telefon, a ten chytrý zvláště, za "nejhorší" vynález lidstva, protože, když si jeden nedá pozor, tak z něj mobil udělá "vybzikanou" cvičenou opici. Nicméně třeba to, že má fotoaparát je super. Já osobně jsem hodně konzervativní a opravdu dlouho mi trvalo, než jsem uznal, že fotoaparát na telefonu je něco, s čím se dají dělat i parádní snímky a nepotřebujete k tomu nutně vybavení za statisíce. Tomu se to sice nevyrovná, Minimálně proto, že fyziku neoblafnete, ale pro běžného uživatele to je super a tak jsem fotil a filmoval o stošest.
fakt, že jsme do Saguara dorazili v podvečer byl vlastně úplně skvělé, protože západ slunce je zde úžasný! Mimochodem - říká se, že Saguaro National Park West je hezčí, než východní strana. Nevím, tam jsme nebyli, ale západní strana nádherná rozhodně je! Příroda je génius, před kterým bychom měli pokleknout a nikoli se ji snažit "napravovat". Ona sama ví, co je správně a pokud se jí snad něco "nepovede", kdo jsme, abychom ji "peskovali a napravovali"?
Kaktusy jsou zde ohromné a máte z nich respekt, jako ze starých lidí, kteří již ví o čem je život. Působí jako taková "rada starších" a i bez ohledu na jejich ostny, které v zadnici opravdu nechcete, je máte v nějaké posvátné úctě. Jestli je tam duch starých indiánů je těžké říci, ale něco Vás nějak vyklidní a Vy jen zíráte na tu neskutečně majestátní nádheru! Ono se to prostě nedá moc dobře popsat ani vyfotit či nafilmovat. Prostě nejlepší je, se s duchem místa potkat osobně! Je to dechberoucí!
Donekonečna bloudíme mezi kaktusy, z nichž některé mají překvapivé tvary a asi v tom každý také vidíme to, co tam vidět sami chceme. Zajímavé je, že v těhle pichlavých obrech také žijí ptáci a mají tam vyklovaná svá hnízda, kam se schovávají před nepřízní počasí. Je podvečer a tak se snažíme dělat i "randál", protože nikdo z nás netouží po polibku od chřestýše. Ano, je plachý, ano varuje svým chrastítkem, ale stejně. Krom toho, já mám z hadů panickou hrůzu. Vidět v přírodě naživo chřestýše, je ze mě "mrtvej Homolka" nebo bych měl "bláto na hřišti".
Po krásném západu slunce a snech o "divokozápadní" atmosféře v prérii u ohně, třesouce se před nájezdem rudých hlav, se vracíme zpět do Tucsonu, abychom si odpočali, ale před tím si také dali něco k jídlu. Jsme v Tucsonu, kde to je samej "mexík", tak je to jasné - nějaká mexická bašta. Kamila hledá co je po cestě a kousek od hotelu nachází nejlepší tacos v celém Tucsonu. Tam musíme! Přijedeme k restauraci a vypadá jako přestavěná garáž. Parkujeme a nakráčíme si to dovnitř, aby nás nádherná mexická holčina schladila - je plno. Musíte počkat. tak asi 30 minut. Éeeeee... Hodnocení na gůglu vysoké, hospoda narvaná uvnitř i na dvoře, hučí to tam jako ve včelím úle a tak je rozhodnuto - čekáme. V tom horku to je na ulici tortura i když je už asi 9:30 PM. Po nějaké chvíli přichází ten "mexický květ" a zve nás dovnitř. Usedáme na dvůr a teprve nyní vnímáme tu atmosféru. Obrovskej gril ze kterého se valí dým, jako při lesním požáru a za ním mexickej tlusťoch míchá maso na tacos a další dobroty. Po dvoře lítaj mexíci, jako když kopnete do vosího hnízda, a roznáší jídlo a do toho buší jejich "elektro salsa" a se mnou to šije tak, že mít tam "babiznu" k tanci, tak než přinesou jídlo, jdu tančit. Na celém tom výletu byla jediná věc špatně - že jsem tam jel sám. No příště to bude třeba jinak. Po chvíli přinesou jídlo s mexickým pivem a tak se naládujeme a to zcela bez ohledu na nějaké zdravé stravovací návyky. Jídlo je super, pivo - cerveza - je super a tak spokojeni odcházíme do betle, abychom zítra - 6. den - pokračovali v prohlídce okolí Tucsonu. Takže to byl malý prequel ze včerejška - pátého dne - a skok zpět do dneška, dne šestého. A také to je "oslí můstek" zpět do Saguara, když jsem již obě musea popsal dříve.
National Park Saguaro West - Desert Discovery Trail
No a jak jsem psal, jsme zpět v "dnes" tj. 6. den výletu a druhý v Národním parku Saguaro. Vstali jsme brzo, protože jsme měli na desátou objednanou prohlídku jaderného sila a před tím jsme museli stihnout snídani a dojet tam. Plán na tento den byl Titan Missile Museum, NP Saguaro West a potom cesta do Blythe, kde nás čeká poslední nocleh před Sequoia National Prak. Člověk míní, Pán Bůh mění a tak jsme tam ještě vtlačili letecké museum v Pimě. Tím pádem jsme si trochu, v už tak pekelném vedru, ještě více zavařili. Na druhou stranu, stálo to za tu honičku, protože to jsou místa, kam se našinec běžně nedostane několikrát za život.
Dnes se zastavujeme u vjezdu do parku, abychom udělali fotky, že jsme tu opravdu byli. Ale nakonec, sejde na tom v době umělé demence? Nicméně fotky děláme a jedeme dál, aby nás na chvilku zbrzdili kalifornští kluci, kteří si na horizontu dali s auty polibek. Týpek tam zrušil Audi A6 a čuměli jako vejři a asi čekali na policii. Při cenách v Americe by asi bylo lepší to auto hodit z útesu než ho opravovat. Některé chyby stojí majlant, ale já se jim vlastně nedivím. Tam prostě nejde koukat doprava, doleva, nahoru. Nejde! Tolik krásy. To by jeden musel být postiženej, aby to nevnímal. Ty skály, barvy, kaktusy.
Ještě když jsem u těch ód na přírodní krásy, tak jednu věc jsem si z Ameriky odvezl a to díky tomu, že jsme projeli tolik různých míst - pouště, hory, lesy, planiny... Vše má samozřejmě svoji neopakovatelnou atmosféru, ale jedna věc mi najednou došla, když bylo tolik co srovnávat. Příroda je neskutečný umělec, který vytváří naprosto neuvěřitelné harmonie barev, které jsou tak inspirativní. Třeba Saguaro to jsou krásné harmonie červenohnědé, okru, zelené a modré. A v tolika odstínech. Sequioa a Yosemite jsou zase zelené, oranžové a šedé harmonie. Pak Dead Valley to jsou odstíny od antracitové, přes sopečnou pozzuolu k červenohnědým, okrům a žlutým. Nádhera. přijedete do Petrified Forest a tam jsou zase neskutečné harmonie od krémové po teplé šedé odstíny. To by bylo na dlouho a tak se k tomu budu vracet. Prostě příroda je neskutečný umělec s nádherným citem pro harmonii barev. Když jsem před časem viděl výstavu obrazů od Vladimíra Franze v Egon Schiele Art Centru, které byly inspirované vytěženou krajinou Severních Čech, vzpomněl jsem si na něj. Odstíny Dead Valley byly té výstavě tak blízké. Skoro se mi chtělo jít na sběr materiálu pro pigmenty. Tak úžasné to bylo! Teplota venku mi ale rychle vzala sběratelské nadšení.
Ale to bylo jen drobné upuštění páry, protože to ve mě stále rezonuje. A není to proto, že by Evropa byla něčím míň. Není! Ale díky těm vzdálenostem máte možnost srovnávat. Tak to bude kdekoli na světě a nesejde na tom kde. Jenže většinou se pohybujeme v tak malém perimetru, že to už ani nevnímáme, ale při takovéhle cestě to na Vás najednou vyskočí. Na tomhle výletě jsme najeli asi 8 500 km. To je třikrát vzdálenost z Krumlova na Gibraltar a při takové délce lze už lecos vidět a srovnávat. Pro mne to byla první taková cestovatelská zkušenost a věřte mi, líbilo se mi to a to jsme ani omylem neseděli stále v autě. Jediná taková cesta byla z Houstonu do El Pasa, ale pak už to bylo, až do Three Rivers, vyvážené a zde začal opravdový odpočinek. I když... Ale postupně.
Tak a to je konec šestého dne, protože jsem již upsaný a Vy jistě učtení. Pokud jde o film, bude, ale později, protože tenhle den byl na obrazový materiál nabušený a zpracovat to je celkem časově náročné a také potřebuji žít. Rozhodně bude dříve než den 7, který z Joshua Tree National Parku, kde se můžete těšit na údolí kamenných zadnic. Fotkou z něj, lze elegantně poslat někoho tam, kam chcete a nemusíte říci slovo! Omlouvám se za případné chyby, ale už v tom horku nemám sílu to po sobě číst...