Fúze v múze_Festival hudby Český Krumlov

Fúze v múze je myšlenkově parádní koncept, který ale pro mne postrádá tu emocionální dotaženost. Spojit hudbu, lhostejno je-li vážná anebo jiná, prostě spojení hudby s výtvarným uměním, přesněji snad s výtvarnou tvorbou, je prostě skvělý nápad, ale…

Ludmila Pavlová

V tomto propojení hudby a výtvarného umění se potkali dva parádní hudebníci, houslistka Ludmila Pavlová a perkusionista Štěpán Hon s malířem Vladimírem Kiseljovem. Mělo jít o emoční propojení hudby s malbou, ale to se, podle mě, úplně nepovedlo a to i přesto, že hudba byla velmi emocionální a místy až neskutečně křehká. Finský skladatel Arvo Pärt a Astor Piazzola nebo Nicolo Paganini jsou rozhodně velmi emocionální hudbou. Martin Kux s jeho křehkým "Úsvitem nad močálem" ve mě, vyvolával obrazy vážek a jiné různé havěti za úplňku. Vlnění vody i pohyb vodních travin. Pro někoho možná těžká hudba, ale když zavřete oči a ponoříte se… Prostě ta hudební stránka byla super a spojení houslí s marimbou, ve vážné hudbě, bylo objevné. Nic podobného jsem dosud nezažil. Nahradit klavír marimbou bylo odvážné, ale hlavně nesmírně povedené! Třeba Paganiniho posunulo do nesmírně moderní, až trochu "přidžezlé", aranže. Prostě hudební stránka neměla chybu a já si ji užil a to i přesto, že 20. století mezi mé favority nepatří. Jenže ono je vidět, že vždy ohromně moc záleží na tom, jak to kdo uchopí. Tahle dvojice to čapla skvěle!

Štěpán Hon

Nicméně ta výtvarná stránka mne zklamala. Dílem proto, že tvorba Vladimíra Kiseljova mne nijak zvláště neoslovuje, ale to za prvé není žádné měřítko a za druhé nedělám si zde ambice na to psát výtvarně kritický traktát. To ať dělají výtvarní kritici. A vůbec! To o čem chci psát, by asi platilo úplně stejně pro kohokoli, protože ten problém majoritně není umělec - řekl bych, ale ten koncept. Respektive jeho provedení, protože nápad sám o sobě je super!

Vladimír Kiseljov

Jenže aby ta výtvarná umělecká složka fungovala na bázi emocionálního prožitku, tak si myslím, že je třeba se nerozptylovat okolím. Proto třeba muzikanti zavírají oči, aby vše dokonale procítili. Uzavřou se do svého muzikálního světa a "jedou". To potom je to naprosté procítění emoce, kterou nám, posluchačům, zprostředkují svým nástrojem nebo hlasem. Jak moc to může být rozdílné, lze třeba velice dobře ilustrovat na provedení Vivaldiho Le quatro stagioni např. Václavem Hudečkem oproti provedení od Nigela Kennedyho. Oba jsou světová houslová supertřída, ale Hudeček je konzervativnější a skvělý - nutno dodat! Naproti tomu "pankáč" Kennedy je zase inovativnější, a také skvělý, a v to nepočítám ještě jeho crossover aranž vydanou v roce 2015. V roce 1994 jsem viděl v NY jeho provedení Le quatro stagioni jako jazzový koncert se světelnou show. Nepamatuji se, zda to je to samé, jako na albu z roku 2015, ale tehdy mne to naprosto "odstřelilo". A kdo znáte Nigela Kennedyho, tak víte, že ten emocemi jen srší. Ostatně, který ze světových muzikantů by si dovolil z pódia Smetanovy síně Obecního domu vykopnout mezi diváky fotbalový míč? Ano, toho jsem byl svědkem, během jeho koncertu Pražského jara. Tuším. že to bylo v roce 2008. To byla prostě ryzí emoce fotbalového fanouška. Miluji "přeskoky" a experimenty v každém umění! A abych se vrátil zpět ke koncertu Fúze v múze, v té výtvarné části mi ta emoce naprosto chyběla. Bohužel, převažoval rozum a kalkul. Tak to na mne působilo. Na jiné možná jinak, ale na mne takto.

Ale již jsem psal, že to možná není ani tak vina umělce, jako spíše (ne)dotaženosti tohoto, jinak skvělého, konceptu. Jde o to, a teď to budu posuzovat ryze subjektivně ze svého pohledu, že mám-li se do něčeho maximálně vcítit, zavírám oči. Myslím, že to není nic objevného a možná to tak má většina z nás, že zavíráme oči, když něco intenzivně prožíváme. Však si stačí vzpomenout, jak se třeba chováme při sexu. Ve chvíli emocionálního vypětí a prožitku má asi málokdo oči dokořán. Anebo jsem divnej? Myslím, že opravdoví umělci, kteří se cele vcítí do své tvorby, jsou na pokraji podobného emocionálního stavu a pak to je na výsledku vidět!

Jde o to, že pokud máte přenést do uměleckého díla své emoce, které ve vás jitří, v tomto případě, hudba, pak je to asi velice těžké rozptyluje-li vás mnoho věcí. Světlo, kamera, lidé a stres z toho, co si o tom, co dělám, myslí. Hudebníci a mnoho dalších vlivů. Nehledě na to, že každý tah již předem definuje ten následný a to nepochybně přispívá k celkovému vyznění díla. Myslím si, že toto ignorovat a odpoutat se od toho je pro většinu asi nemožné. Rozhodně pro většinu umělců při smyslech. Možná že LSD by to svedlo, ale stav střízlivosti je, v tomto ohledu, hrozná koule na noze. A ono to vlastně bylo vidět i při tvorbě Vladimíra Kiseljova, že "přemýšlel". Ale, omlouvám se - o emocích nemůžete přemýšlet! Ty musejí tryskat a valit se a pak to je emocionální. Proto tolik umělců "smaží", aby se odpoutali. Někdo drogy, někdo alkohol, někdo meditace, někdo… Každý má svoji cestu a ne každá je dlouhá. Jackson Pollock, Jean Michel Basquiat, Janis Joplin, Jimmy Hendrix, Amy Weinhouse… Ta řada skvělých umělců, kteří odešli předčasně by byla dlouhá.

Možná teď někoho napadne, že jsem se trochu zbláznil a navádím tady pořadatele, aby dal umělcům "zobání". No to ani omylem! Jde o to, že aby se emoce z hudby promítla do uměleckého díla, tak se musíte umět dostat do své, z vnějšku neproniknutelné, bubliny, která vás ochrání od vnějších vlivů a dá vytrysknout plné síle vašich emocí. A dá se to i bez drog či alkoholu. Třeba tím, že bude mít umělec zavázané oči, nebo bude zcela izolován ve vedlejší místnosti pouze s hudbou, kterou má prožívat. Mě osobně by lákalo vidět ten prožitek se zavázanýma očima. Použít třeba křídy, kdy asistentovi říkám pouze o to, kterou barvu chci a naslepo kreslím/maluji to, co opravdu cítím a nikoli to, co si myslím, že si lidé myslí, že cítím anebo co si myslím, že čekají že cítím. V takové bublině nejsou lidé vůbec důležití. Jsou nepodstatní! Na obtíž. Je to můj svět, mé barvy, mé plátno, mé emoce! To samé jako s křídami mohu i s barvami a štětci. Kombinací může být asi nekonečně. Záleží pouze na fantazii umělce, jak se rozhodne své emoce vyjadřovat. Třeba balet je poměrně konvenční vyjádření, ale balet s barvou na těle, které se "valí" nebo i válí po plátně by mohlo přinést nečekané výsledky. Vezměte si třeba Steve Wondera, Roye Orbisona anebo Dušana z Cikánky. Slepci a jak hrajou! Důvod je, krom úžasného talentu, i to, že díky svému handicapu dokáží vše mnohem lépe procítit.

Doplněno 21. 08. 2024

Ještě mne napadl jeden z mých oblíbenců, emocionální démon - Hermann Nitsch - představitel vídeňského akcionismu (k nim patřil i zde již zmiňovaný a skvělý Gottfried Helnwein), jehož výtvarná díla jsou také ryze emocionální tvorba prožitků z hudby, mysteriózních rituálů ad., které byly povětšinou prováděny na jeho statku v Prinzendorfu a.d. Zaya. Ostatně Nitschovo museum naleznete kousek vedle v Mistelbachu a.d. Zaya. Je to kraj vína, tak stačí možná trochu usrknout a uvidíte démony?

K přenesení emocí umělce jistě existuje mnoho cest, ale to nezřídka v soukromí anebo za účasti spřízněných duší. Nechat vytrysknout ryzí emoce na veřejnosti je o poznání těžší a asi to chce prostě jiný přístup. Můj názor.

Obrazová performance Antonia Vivaldiho od Nigela Kennedyho - Summer. Toto je pochopitelně precizně vykalkulované pro videoclip, ale je to také jedna z možných cest. Prostě, mělo by to makat jako celek. Když maká jenom část, tak to je škoda u takového parádního nápadu!

Prostě si myslím, že Fúze v múze, by se mohla inovovat tímto směrem a byla by z toho show i na velkou stage i nikoli pouze komorní záležitost! Ona ta elektrizující atmosféra velkého publika je také nesmírně emocionální nálož. Takto by se opravdu asi zužitkoval ten nesmírný potenciál, který se v tomto konceptu ukrývá. Bylo by skvělé k něčemu podobnému najít odvahu. Má to ale jedno veliké riziko a to spočívá v tom, že to chce umělce, kteří nepropadnou pouze lacinému exhibování. Za mne bych si v takové roli uměl představit třeba Vladimíra Franze. S jeho talentem, rozhledem a viděním světa by to mohl být skvělý umělecký zážitek! Navíc je hudebník a hudbu umí cítit. Ale to je nápad na první dobrou. Máme tolik dalších skvělých umělců. Třeba Kryštofa Kinteru. Přivezte mu pár "kontejnerů použitelného odpadu", doplňte to skvělou hudbou a možná se budou dít věci…

Tedy Fúze v múze byl skvělý zážitek s malým výtvarným "ale".

P.S. Osobně mám rád tvorbu souboru současného moderního tance 420 People, jejichž tvorba je emocemi doslova nabitá a jakkoli to je spojení hudby a tance, tak jejich představení jsou zážitek! Zde vám dám malou ochutnávku - Hamletophelia. To je totiž přesně ta emoční "nakládačka" a vášeň, která mi tam tak scházela a která by tomu nesmírně slušela, protože emoce a vášeň hudebníků byly opravdové.