Výstava HR Gigera v Alšově Jihočeské Galerii v Hluboké nad Vltavou

Nostromo, Alien, Prometheus, Necronom, Harkonen, Dune, Korn, The Bitch, The Nubian Queen...

Tak tohle zní jako recept na dort Pejska a Kočičky od Karla Čapka, ale popravdě, na rozdíl od jejich dortu, vznikla z téhle, na první pohled nesourodé kombinace, neskutečně chutná krmě! Ovšem ta ale obsahuje ještě mnohem větší množství, zde nejmenovaných, tajných ingrediencí, které jsou pro její konečnou chuť zcela zásadní. Chcete vědět jaké to jsou? Pak se musíte zvednout na dojet do Alšovy Jihočeské Galerie v Hluboké nad Vltavou. Máte čas pouze do 19. listopadu a pak? Šlus!

Nejsem tu od toho, abych někomu radil, ale v tomto případě Vám poradím, jak můžete strávit následující volné dny - jeďte na do Alšovy Jihočeské Galerie na výstavu "HR Giger - Metamorphoses". Je to Vaše poslední šance, protože, krom toho, že výstava končí 19. listopadu ve 20:00, tak máte ještě příležitost zhlédnout i poslední komentovanou prohlídku výstavy, která začíná v neděli 19. listopadu v 15:00 a v níž nás výstavou provede David Jahn, který byl osobním asistentem HR Gigera. To bude myslím parádní tečka. A  jakkoli již zde komentované prohlídky vedl, tak věřím tomu, že to bude mít možná i nějaký větší přesah. Možná nikoli, ale o to tu nakonec nejde. Ten důvod je úplně jinde!

Myslíte si, že tohle není výstava pro Vás, že Vám to nic neříká, že to je pro některé z Vás možná i odpudivé a pro ty "momentálně zaostalejší", že se nejdená o umění, ale exhibici? Tak prvně - "nehodnoťte jídlo dokud neochutnáte alespoň jedno jedinné sousto". Pokud mohu mluvit za sebe, a pokud to někoho vůbec zajímá, pak HR Giger a jeho dílo, až do téhle výstavy, patřilo, pro mne, do stejné "krabičky" jako architektura, o které vím, že je od ikonického architekta, ale dokud ji neuvidím naživo, tak mne její fotky nechávají víceméně chladným. To vůbec neznamená, že je, z mého pohledu, špatná. Vůbec ne! Jen si nejsem jist svým názorem na ni dokud ji nezažiji. Mám totiž zkušenost, a stalo se mi to mnohokráte, že mne na fotografii nějaká stavba nadchla, ale v reálu to bylo pouze "hmmm dobré, tak jsem to viděl". A samozřejmě, že i naopak. Nic moc nečekáte a pak Vás to zasáhne. Nebo čekáte, ale stále tam je ten stín pochybností, jak to na Vás zapůsobí a zda to nebyla marná cesta. Jenže ten při setkání najednou zmizí a Vy se nacházíte v extatickém stavu a užíváte si to plnými doušky. Přesně takto jsem se cítil, když jsem na HR Gigera jel. Stačila chvíle a byl jsem v extázi z jeho vidění světa i z toho, jak obyčejné věci kolem nás - např. zadní část popelářského vozu - dokáže přetvořit v něco, co Vás pravděpodobně zcela pohltí. Svým způsobem by Vás to vlastně mohlo pohltit i fyzicky. Mne to pohltilo pouze vizuálně. Naštěstí. Užíval jsem si ty obrazové orgie naplno a v neděli 19. listopadu si to ještě jedu naposledy zopakovat. A to se mi často nestává. Řekl bych, že je zřejmé, proč tu o těch prožitcích píši, ale pro ty méně pohotové - chci na tom ukázat, o kolik důležitější je autentický prožitek nad nějakým surfováním na webu nebo listováním v knize a na základě toho si dělat závěry. O tom jak moc může takový prožitek změnit Váš náhled na věc, jak Vás může obohatit, ovlivnit anebo také ne. Pouze potvrdí to, co si myslíte. To také není k zahození.

Pro ty z Vás, kteří to již nestihnete, ve fotogalerii malá ochutnávka toho, o co jste přišli.

Vůbec tady nechci psát cokoli o HR Gigerovi, protože se o něm v první řadě dost dozvíte mnohé na výstavě samé a na webu, pokud jde o fakta, si o něm můžete dohledat téměř nekonečně informací, bude-li Vás zajímat jeho tvorba a život hlouběji. Krom toho se odborně vůbec necítím povolán k tomu, abych tady, vyjma svých osobních pocitů, cokoli k němu nebo o něm psal. Ale když už jsem u těch pocitů, tak až do chvíle, než jsem zhlédl v ranných "osmdesátkách" Vetřelce, mne horory nechávaly zcela v klidu. Ano bylo několik filmů, které vyvolávaly lehké mrazení a svírání žaludku, ale Vetřelec? To byla úplně jiná liga! HR Giger a James Cameron ve filmu stvořili dokonale děsivé monstrum a to tak děsivé, že mne nenapadá žádná novější verze podobného monstra, která by jej v jeho děsivosti překonala. A to byl prosím rok 1979 a oproti dnešku naprosto neuvěřitelně omezené možnosti digitálních triků! Přesto stvořili příšeru, která je děsivá i dnes, v době téměř neomezené, co se digitálních triků týká. 

Necronom, který byl předobrazem Vetřelce, je v reálu sice trochu znepokojivý, ale ne děsivý, a proti tomu filmovému, je ten na výstavě, hotový domácí mazlíček. Je to prostě "pouze" socha "šíleného génia". Naproti tomu ten filmový, na rozdíl od toho "reálného", ve mě, od prvního shlédnutí, zanechal takový "zářez děsu", že dodnes jsem další díly Vetřelce neviděl. "Oživlý" vetřelec je pro mne slintající démonická příšera, ze které jde strach i po těch dlouhých letech. Možná i proto, že ve filmech není, na rozdíl od těch reálných, černý, ale metalicky lesklý, hýbe se a je zde moment překvapení, což mu na jeho strojové děsivosti pouze přidává.

Pokud se na výstavu pojedete podívat, tak má i skvěle provedenou výstavní scénografii, která vše pouze skvěle umocňuje. Budete-li uvnitř, zkuste si představit, jak se zpoza temného zákoutí objeví postava Vetřelce a myslím, že budete mít dost. A to se bavíme pouze o představě. V případě, že by někdo měl na výstavě tu odvahu a prostředky k tomu využít plnou sílu současné digitální technologie k prezentaci Gigerova díla, nebo "pouze" Necronoma, tak by se asi sanitky u "Alšovky" netrhly.

V roce 1994 jsem potkal prvního reálného Vetřelce na Pieru 17 v New Yorku a byl to "kámoš" na první pohled, který naprosto postrádal děsivost toho filmového. A mimochodem, když už jsme u umění a trochu jsem se otřel o architekturu, tak Pier 17 byla zrekonstruovaná část bývalých NY doků, což je samo o sobě zajímavé, ale z těch úplně původních tam nic nezůstalo. To, co tam dnes stojí s tím Pier 17,  který jsem zažil já, už nemá nic společného. Škoda! Proč? Třeba proto, že ten předchozí projekt a celou stavbu s rekonstrukcí měl na starosti česko-americký architekt Jan Hird Pokorný, kterého jsem měl tu čest i poznat, ještě jako student, na jeho přednášce u nás na fakultě. Bohužel to, co tam stojí teď, je jen další "house of pleasure", který po vybydlení skončí na skládce a bude nahrazen jinou, s největší pravděpodobností pouze novější, pixlou obalenou LEDkama. Ne, že bych byl velikým fandou předchozí architektury, ale byla to alespoň citace kusu NY historie, která byla celkem dobře promyšlená a vyargumentovaná. Tohle, co tam stojí teď je jenom nasvětlený bankomat. Nic více a může stát kdekoli na světě, protože nepotřebuje, krom sebe, nic. Žádný kontext, pouze kus pozemku kam jej fláknete, připojíte na elektriku, vodu a kanalizaci, spustíte, přistavíte kontejner na peníze a v poklidu atmosféry Bora Bora se občas kouknete na účet a dáte si další drink. Ale taková je doba. Je to hloupá navoněná bída. Architektura stylu, tak typického pro mnohé diktátory, symbolizující vládu cukru a biče, případně "Divide et impera" - rozděl a panuj nebo "Panem et circenses" – chléb a hry, přeloženo - dát lidem jídlo a zábavu a tak je získat pro své cíle. Ostatně, co bylo dříve, dnes tolik obdivované, Coloseum v Římě? Doba jiná, principy stejné. Jenže to přežilo staletí, ale tohle? 20 let? Víc bych tomu nedal. A navíc, věci se dají dělat různě. Také NY, také přístav, také zábava, ale výsledek na hony vzdálený tomu na Manhatanu...

Little Island od Londýnského Heatherwick studia mimochodem tenhle úžasný počin vznikl pouze díky nadaci "odporných milionářů" Diller-von Furstenberg Family Foundation.

A zatím to poslední setkání s Vetřelcem bylo nedávno v AJG v Hluboké nad Vltavou. Bylo to ale setkání nejsilnější! Beze špetky strachu, ale za to s velikou dávkou obdivu k jeho tvůrci. K tomu, jak dokázal vidět svět - možná se kamarádil s otcem LSD, švýcarským vědcem Albertem Hofmannem? S obdivem k rozsahu jeho díla, které je ve světovém kontextu naprosto výjimečné i proto, že on byl první, kdo tyhle biomechanické vize dokázal tak reálně zhmotnit a to nikoli pouze ve svých obrazech a sochách, ale i filmech, které mu zajistili nehynoucí slávu a popularitu - Dune, Alien, Prometheus. Také třeba v architektuře, protože navrhl a zrealizoval 2 bary - Tokio a Chur. Tokio je trochu z ruky, ale Chur je ralativně za humny a tak je možné zajet na "panáka" k Vetřelcovi a tam si sednout do Harkonennova křesla, které bylo součástí filmu Duna od Davida Lynche. Filmu, na kterém s ním výrazně výtvarně spolupracoval. Zde se jeho rukopis propisuje mnohem více než ve Vetřelcovi. Pokud chcete vidět opravdový "oživlý" postapokaliptický svět HR Gigera, pak se vykašlete na Vetřelce nebo Promethea a koukněte se na Dunu od Davida Lynche! Třeba i proto, že v ní hraje, krom Lynchovy dvorní hvězdy Kyla MacLachlana, i Sting. Myslím, že ti dva, HR Giger a David Lynch, si museli náramně rozumět… A čistě mimochodem, můj pohled na atmosféru a obrazové zpracování, nové a tolik opěvované Duny, je ve srovnání s Dunou dvojice Lynch/Giger, sladká bublinková limonáda!  Jen si zkuste představit tu temnotu, jak by vypadala Lynch/Giger Duna s využitím současných digitálních technologií. Myslím, že bychom z toho zezelenali. A je úplně jedno zda strachem nebo údivem. Myslím, že by to byl dobrý šílmel...

Malou, a jistě i velmi omezenou představu toho, jakou sílu může mít, se současnými digitálními technologiemi, oživlý svět HR Gigera můžete získat zde - Korn - Worst Is On Its Way (Official Music Video). Mimochodem, zde je odpověď na to proč v úvodu zmiňuji Korn, The Bitch a The Nubian Queen. The Bitch nebo The Nubian Queen nebo... je stojan na mikrofon pro zpěváka americké nu-metalové skupiny Korn Jonathana Howsmon Davise. A proč to "nebo...", protože ten stojan HR Giger nikdy nepojmenoval. Vždy mu říkal pouze "The Korn Mic-Stand" - stojan na mikrofon pro Korn. Na druhou stranu, ať už The Bitch nebo The Nubian Queen, obojí zní v uvedeném kontextu skvěle. Tak proč jej tak nenazývat?

A když už jsme u té hudby, tak tu nebyla pouze spolupráce s Korn, ale také se skupinou Emerson, Lake & Palmer na albu Brain Salad Surgery z roku 1973. Tohle album nezůstává mnoho dlužno svému názvu, ale na druhou stranu, kdo znáte tvorbu ELP, tak vás to asi moc nepřekvapí. Já si třeba občas ujíždím na jejich albu Pictures At an Exibition, což je jejich verze Obrázků z výstavy od ruského skladatele Modesta Petroviče Musorgského. 

Tohle ale byly, pokud jde o spolupráci s další hudební ikonou, pouze štěky. Výtvarně spolupracoval s ikonickou Debbie Harry (Blondie). Vytvořil pro ní přebal na album Kookoo z roku 1981, které je skvělé. Schválně si jej poslechněte. Řekli by jste, že je téhle hudbě 42 let? A nezůstalo pouze u spolupráce na něm. Byla tu i ta výtvarně osobní, která byla pro oba, nejspíš veliká a vzrušující zábava viz masky pro Debbie na výstavě nebo fotografie výše ve fotogalerii. Debbie Harry je sice hudební ikona, ale tahle její biomechanicky démonická podoba je naprosto úžasná a možná i ona bude také jednou ikonická. Měla by být!

No jo, u nás se v té době normalizovalo, ale jinde to tedy pěkně frčelo! Tohle bolševikovi nikdy neodpustím a když si promítnu, jaký tlak je teď zase vyvíjen na to, abychom se pěkně a poslušně zglajchšaltovali, tak se mi chce zvracet před tím nastupujícím "Morálním kodexem mladého budovatele Bruselismu"!

Prostě Vy, kteří jste zapomněli nebo nevěděli, tak máte poslední šanci. Zvedněte se a navštivte tenhle ujetý, ale svým specifickým způsobem krásný svět HR Gigera. Ušetříte za LSD a nic neriskujete.

Užijte si, nejenom, výstavu, ale i 17. listopad - tady se hluboce zamyslete sami nad sebou, okolím, stavem společnosti a zkuste si z toho, pro sebe, udělat nějaký smysluplný názor. Nikam tím nemířím, protože každému z nás dává smysl něco jiného. Tak to je čistě na Vás, ale možná objevíte něco, co nás všechny posune do lepších časů, jakkoli tyto nejsou vůbec zlé. Zlo totiž vypadá úplně jinak - Ukrajina, Israel...

Přeji Vám všem krásné dny!