Je naše chování ovlivněno prožitky předků?

Řešili jste někdy dilema, kdy jste měli na výběr a museli se rozhodovat mezi tím zda bydlet v klasické (rostlé a blokové) městské struktuře anebo na sídlišti (modernistická struktura)? Aby bylo zcela zřejmé, na co se vás ptám, tak je asi lepší si nejprve definovat, alespoň zjednodušeně, pro účely tohoto článku, co je tím myšleno viz obrazová příloha níže.

Příklad rostlé struktury města - Vojtěšská čtvrť v Praze (zdroj: Hustota a ekonomika měst)

Příklad blokové struktury města - Vinohrady v Praze (zdroj: Hustota a ekonomika měst)

Příklad modernistické struktury města - sídliště Řepy v Praze (zdroj: Hustota a ekonomika měst)

Když jsme si definovali, velmi zjednodušeně, pojmy, tak lze začít psát o tom, zda je naše chování a vnímání městského prostředí nějak ovlivňováno prožitky a zkušenostmi našich, i těch již nežijících, předků. Ne, nebojte se, tohle nebude žádná "ezo duchařina", ale zcela reálné se zamyšlení nad tím, zda to možné je či nikoli. Možná se "pelíškovsky" zeptáte "a komu to prospěje" a k čemu to je? Ta odpověď není jednoznačná, ale dobré to bylo minimálně pro mě, abych začal přemýšlet o některých souvislostech, které nám architektům, nebo rozhodně mě ano, dosud asi do značné míry unikali a mnohdy stále unikají. Možná to bude dobré k tomu, že jako architekti přestaneme uvažovat o městě a urbanismu v kontextu modernistických východiskek Le Corbusiera a vrátíme se opravdu k tvorbě městských prostor a struktur, které nám jsou libé a dobře se v nich žije místo toho, abychom plánovali a vytvářeli utopistické dobro o "bydlení v zeleni". A kdo mě zná, tak ví, že pokud jde o městskou zeleň, mám poměrně vyhraněné názory na její existenci a pozitivní přínos pro život ve městě. Možná to bude dobré pro vás, že si uvědomíte, proč se někde ve městě cítíte dobře a jinde mizerně. Proč vás něco přitahuje a něco odpuzuje. Možná si uvědomíte i další souvislosti, o kterých vás dosud ani nenapadlo přemýšlet ve vztahu k životu ve městě.

Tedy ovlivňují nás prožitky a zkušenosti našich předků nebo nikoli, pokud se bavíme o bydlení, vnímání a tvorbě městského prostoru? Upřímně, jistotu nemám, ale po přečtení článku "Dějiny v nás" od Ivana Rektora v časopisu Kontexty, jsem přesvědčený o tom, že ano. Otázka zní, jak moc, ale že to tak je, na to bych dal ruku do ohně.

Článek se vůbec netýká měst, urbanismu a architektury. Týká se holokaustu a přenosu hrozivých prožitků přeživších na následné generace. Aby jste pochopili, kam mířím, tak doporučuji si jej přečíst, protože pak to pochopíte. Bez jeho znalosti, to pro vás bude spíše právě něco z oblasti té "ezo duchařiny". Článek se zabývá závěry třígenerační studie zkoumající neurobiologické a psychologické dopady extrémního stresu u osob, které přežili holokaust, a jejich potomků. Jde o to, v rychlosti řečeno, že vystavení intenzivnímu stresu po krátký čas (v dějinném rámci to byl opravdu krátký čas) se propíše do myslí zasažených osob a následně se tyto hrůzně intenzivní prožitky přenášejí na další generace. 

Když jsem si ten článek přečetl, tak jsem hned navázal čtením následujícího článku "Za konvenční architekturu" od brněnského architekta Petra Pelčáka a v tu chvíli se mi oba články propojily. Napadlo mne, že když intenzivní prožitek, trvající relativně krátké období, může vyvolat trvalé změny v myslích, jemu vystavených osob, pak je otázkou, zda sice mnohem slabší prožitek, ale v násobně delším časovém období, náhodou nevyústí v podobné změny v myslích osob. Mluvím o životě ve městě a městských strukturách, kde mnozí, a dříve to platilo mnohonásobně více, prožili celý život. Jde o to, že pokud se mezi-generačně přenášejí hrůzné prožitky např. z holokaustu, nepřenášejí se zároveň  mezi-generačně i jiné prožitky? V tomto případě prožitky spojené s bydlením a životem ve městech? Z mé strany to je ryzí spekulace, neb nejsem neurolog, ale je-li tomu tak, pak by to mnohé vysvětlovalo.

Když to vztáhnu na sebe, tak miluji moderní design a mám potřebu se jím obklopovat. Na druhou stranu mne baví i historické věci a když to promícháte tak vám v třeba interiéru vznikne báječná fúze věcí, které milujete a záleží pouze na vás, co z toho namícháte. Mám rád interiéry, které jsou jako města, kde se prolínají umělecké styly za tisíc let zpět a více. Vždy to má, musí mít, jasnou vodící linku, aby to nebyl zmatek. Třeba Český Krumlov má tu vodící linku renesanční, ale asi nikoho neuráží fragmenty gotiky, baroko či klasicismus nebo neo slohy, které se na jeho území, za ta léta, vyvinuly. Neustále přemýšlím o tom, co mne na tom historickém jádru tak přitahuje, když na něj plno lidí nadává. Ono také záleží i na tom proč na něj nadávají. Bydlím v centru, kde se musíme potýkat s omezeními od rána do večera, brodíme se turisty a nebýt vietnamských večerek, tak jezdíme skoro pro vše do "Psychoradic" (Domoradic), protože někoho kdysi napadl vskutku "geniální plán" vytvořit obchodní zónu s obchody se sortimentem denní potřeby na jednom místě. Co to pro město znamená, o tom jindy. Raději!

Tedy přese všechny ústrky, které s sebou bydlení v centru přináší, bych neměnil. Miluji to tam, miluji tu historii kolem, ty detaily, ulice pro lidi, měřítko... To mi ale také nebrání užívat si a obdivovat moderní design i architekturu. Je to dokonale namíchaný koktail, který, alespoň mě osobně, chutná! Je škoda, že je tak těžké jeho chuť dále rozvíjet, ale architektura a umění byly vždy odrazem doby a s ohledem na její současný stav to možná právě proto není tak snadné. Ale to je zase na jiné a dlouhé téma. Nevím jak vás, ale mě osobně, ať jedu kam jedu, to vždy táhne prvně do historické části města a až pak se snažím objevovat perly moderní architektury nebo umění. Nově vzniklé obytné soubory mne nelákají a když, tak snad pouze z opravdu studijních důvodů, abych se podíval na to, zda a jak fungují a když ano, tak hledám příčiny. Vlastně si nepamatuji, kdy bych hledal nějakou moderní architekturu nikoli kvůli architektuře samé, ale i kvůli jejímu urbanistickému začlenění a kontextu. A nemyslím v rámci stávající, ale řekněme v posledních padesáti letech vzniknuvší městské struktury. 

Teď mne narychlo napadají dvě lokality, které bych rád viděl, abych zjistil zda fungují a jak fungují. Je to obytný soubor od bratří Krierů na vídeňské Breitenfurter Str., který vznikl na principech klasického, nikoli modernistického, urbanismu a je to pokus o vytvoření klasické blokové zástavby s mikroklimatem vnitrobloku a měřítkem blízkým člověku. Odpoutáte-li se od preferencí architektonického designu, tak si zkuste odpovědět na to, kde by jste bydleli raději. Zda v této zástavbě anebo v architektonicky modernější "housence" naproti. Já osobně bych bydle raději u "Krierů", protože to je o městě. Housenka je blázinec, jakkoli třeba podíl zeleně je v obou případech vysoký. Tak to tedy vnímám já a opět zdůrazňuji - neřeším architekturu ale urbanismus, čili prostor. 

Dalším místem, které bych chtěl prozkoumat je Freiburg am Breisgau. A nikoli proto, že tam léta bydlel náš krumlovský Jindra Čapek, ale proto, že to je údajně nejzelenější město Evropy. Upřímně, tyhle ideologické nálepky jsou mi ukradené, ale to co znám z fotografií, napovídá, že to je místo zájmu hodné. A speciálně mne zajímá jeho část Dietenbach. Právě pro tu symbiózu zeleně, hustoty zastavění a opuštění myšlenek modernistického urbanismu, které, jak jsem starší, nenávidím čím dál více. Nebo snad nikoli myšlenky samé, ty byly vlastně poměrně vznosné a chtěli řešit nedostatek bydlení a jeho kvalitu, ale nenávidím to, jak s nimi naložila ekonomická realita. Hlavně ta, protože naše sídliště nejsou ani tak výplodem ideologie, jako spíše hamižnosti. Tragédií je, že mnohým "urbanistům" tyhle průšvihy stále nedochází a stále nám ordinují medicínu sto let starou a nějak si nevšimli, že svět kolem se už výrazně proměnil.

Tady jsem vlastně asi celkem zhuštěně popsal to, kam to, do jakých městských struktur, táhne mé srdce a nejednou jsem se zamyslel proč tomu tak je. Proč mám rád centrum Českého Krumlova a nikoli "vítr ve vlasech" na sídlištích, která mi jsou nadto velice nepříjemná, byť třeba Plešivec je plný zeleně.  Ale i tak si myslím, že jsou nepříjemná i mnoha těm, kteří tam žijí, protože prostě třeba nemají na výběr. A teď je asi ten správný čas se vrátit k článku "Dějiny v nás". 

Vezmeme-li v úvahu, v jakých městských strukturách až do počátku 20. století lidé, minimálně v Evropě, žili, tak bych řekl, že se za tu dobu ta struktura města "vypálila" do našeho podvědomí a tak nás to právě podvědomě táhne do struktur které známe. A protože je známe, tak se v nich celkem logicky cítíme bezpečněji i komfortněji, jakkoli to asi není vědomé, ale asi spíše na úrovni podvědomí. Dělá nám dobře koridor ulice, kde se potkávají lidé, pohled pouze na pár desítek metrů a nikoli pohled koridorem do nekonečna. Domy mají velikost, která je odvozena z lidského měřítka, mají detail, mají obchodní parter. Prostě mají atributy města. To je, podle mého názoru to, co hledáme, co nám na sídlištích chybí. Ale proč nemáme většinově rádi sídliště? Aby ta odpověď dávala smysl, oprostěme se od patologických jevů a všeho negativního, co je posiluje i to, co je nakonec jejich výsledkem, protože to je jeden ze stěžejních důvodů proč sídliště ne!

Z mého pohledu je to právě problém urbanistický, který ve svých myšlenkách zněl hezky, ale realita je zcela jiná. Třeba i proto, že městské struktury vybudované na těchto principech postrádají, nám po staletí tak známé a zažité atributy města, městských struktur. Na sídlištích není ulice a pokud ji už něco připomíná, tak je mimo lidské měřítko. Není zde obchodní parter, ale často slepá fasáda sklepů a prádelen. Domy jsou mimo lidské měřítko, schází detail i tvarová pestrost fasád - vše je unifikované, ploché, tupé. Barevně buď šedé anebo naopak, až příliš často, psychiatricky barevné, kdy domy leckdy spíše připomínají barevný vzorník dodavatele zateplení. A někdo tomu říká "humanizace sídliště". Takové lidi by měli raději zavřít do blázince, protože jsou společnosti nebezpeční. Tedy modernistický princip, jakkoli hovořil o bydlení v zeleni, zcela zlikvidoval město tak, jak jsme jej po staletí znali. Co je na tom docela strašidelné, že jsem již potkal lidi, kteří berou sídliště za svůj domov, protože na něm vyrostli jejich rodiče, oni a vyrůstají na něm jejich děti. To samo o sobě strašidelné není, ale strašidelný je ten fakt, že stačily tři, čtyři generace a lidé mají v hlavách "vypálené" tyto struktury a již je považují za své a ta klasická struktura města s ulicemi plnými lidí, náměstími, průhledy, intimitou prostředí a obchody jim již nic neříkají. Nezajímají je. Oni mají jiný svět. Svět definovaný principy modernistického urbanismu a nákupními centry. 

A ještě jedna věc je děsivá, podobné struktury se stále realizují, protože architekty i stavitele k tomu nutí pošahaná legislativa a normy, které je velice těžké obejít. Nejde vůbec o to, že architektura je mnohem lepší a na hony vzdálená socialistickému paneláku. Jde o to, že stále vytváříme prostředí, které je známo tím, že i jeho struktura pomáhá vytvářet patologické jevy ve společnosti. Není zde vymezen veřejný prostor od soukromého nebo řekněme nepřístupného, jako tomu je například v případě vnitrobloků nebo zahrad a dvorků. Stále tu panuje to socialistické "co je vně mých dveří mne nezajímá" a je pouze otázka času, kdy bude, i na začátku krásné prostředí, devastováno, protože je městské a všichni víme, jak se města umí o svůj majetek starat. Neumí! 

Jistou nadějí je, že se začínají objevovat struktury, jako třeba Dietenbach ve Freiburgu postupně a nesměle i u nás. V tomto směru velice pokročili holandští kolegové. Za všechny bych jmenoval kancelář Karres en Brands jejichž práci již nějakou dobu sleduji a obdivuji. Mimo jiné i u nich jsme hledali inspirativní řešení pro Nový Dvůr. Bohužel, obávám se, že tyto myšlenky mnozí neznají, nechápou a nebo je chápat nechtějí či je možná ani nejsou schopni chápat, protože by v první řadě museli změnit pohled téměř na vše, co dosud dělali a jak to dělali. To, mimo jiné, znamená si přiznat chyby... A ruku na srdce, kdo toho je schopen? Naprosté minimum lidí! Viníci jsou všude kolem nich, jen jich se to netýká. Oni to přeci myslí dobře. Jenže to je sakramentsky málo! Je to škoda, ale tuším, že to bude jedna z velikých promarněných příležitostí, protože ono nestačí stavět pouze byty, ale hrozně moc záleží na tom, jak je stavíte a jaké městské prostředí jimi a pro ně vytváříte. Smutné na tom je, že mnozí to nechápou, jiní tomu nerozumí, dalším to je jedno a výsledek je nakonec tristní. Pokud vůbec nějaký. 

Můj oblíbený projekt od K+B - dánský Chritiansholm. I takto by mohl vypadat Nový Dvůr, ale proč tomu tak spíše nebude je na dlouhé povídání, které mimo jiné, souvisí s Green dealem a politikou EU, která mi již dnes připadá horší než RVHP! A to myslím naprosto vážně! 

A abych to nějak pozitivně uzavřel, tak si sami můžete udělat test z takových mentálních map a přijít na to, zda jste člověk "městský" anebo spíše "sídlištní". K čemu tíhnete, co je vám libé a až to budete vědět, tak to začněte přenášet na politiky tím, že jim začnete říkat co chcete a proč to chcete. Oni by měli být naopak chytří, poslouchat vás a hlavně konat. Participativní plánování bylo fajn, ale výsledek je tristní v tom, že politici promarnili a totálně odrovnali vybuzený lidský potenciál města. To chce opravdový politický "talent". V podstatě z lidí udělali pitomce, protože pokud trvá vybudování mola v Novém Spolí za pár tisíc tak dlouho jak trvalo... Taková pitomost mohla být za 14 dní hotová ještě během toho, když to plánování probíhalo a lidé by politikům freneticky tleskali! Ale to by na to musel mít někdo koule! Přesto to lidé nevzdávejte. Politici nikdy nebudou nijak zvláště lepší nebo chytřejší a pokud ano, pak je třeba zapomenout na špatné zkušenosti a pustit se do toho znovu! Myslím, že se nám do podvědomí "vypálily" i jiné krásné věci než jen urbanistický otisk měst, kam nás to, nebo alespoň mě, táhne, tak to pojďme "vypálit" do nich.

P.S. - Bydlení v rodinných domech jsem vynechal zcela záměrně, protože to je fenomén cca posledních 150 - 200 let. V zásadě to započalo technickou revolucí, kdy lidé začali bohatnout a mohli si dovolit vlastní bydlení s pozemkem, což byla do té doby pouze výsada vyvolených vládnoucích vrstev. A mimochodem, to byl také počátek redistribuce bohatství, která má na svědomí tzv. "mrtvá" města. Ale to je zase jiný příběh. Prostě rodinné domy nejsou pro potřeby toho, co jsem chtěl říci, až tak důležité. Důležitější je srovnání dvou, celkem vyhraněných struktur "klasického" města oproti modernistickému urbanismu, který stále někteří snílci považují za východisko. No marxismus za něj mnozí považují také a koukněte se kam nás dovedl. Modernistický urbanismus já osobně považuji za zlo a měli bychom tyhle, jakkoli skvěle znějící myšlenky, horem pádem opustit a sklonit se z oblak opět blíže k lidem! Už to napáchalo dost zla!

Přeji vám krásné dny a nám vše naději, že se alespoň něco k lepšímu změní!