Platónova jeskyně aneb vánoční poselství pro vnímavé

Nemáte pocit, že se váš život podobá životu v Platónově jeskyni? Ano? Možná je čas na osobní vzpouru!

Je před vánocemi, kolem nás se toho děje opravdu hodně a já stále dumal nad tím, co před největším křesťanským svátkem napsat, aby to bylo poselstvím a přitom to nebylo nějaké nesmyslné kvákání o politice, Ukrajině, morálce a co já vím co ještě. Dumal jsem a najednou to přišlo jako dar z nebes - Platón a jeho Ústava, konkrétně kapitola VII s podobenstvím o jeskyni. Je to tak neuvěřitelně nadčasové a stále platné, až z toho jde hlava kolem. 

Pokud sledujete, co se kolem nás děje, o čem se píše, co se řeší, pak tato část je geniální odpovědí na mnohé z toho. Geniálním návodem na to jak se chovat, jak přemýšlet, jak na věci kolem nás nahlížet. Na toto téma bylo již natočeno bezpočet filmů - Sexmise, Ostrov, Silo a vlastně i animák Madagaskar. Ano! Však se na něj podívejte a dospělýma očima jej navnímejte. Vlastně se divím, že jej ještě levicově - woke - progresivistická fronta nezakázala. Vždyť je to tam řečeno tak polopaticky! Většinou ale jde právě o scifi, a že to tak povětšinou je, je pravděpodobně dáno tím, že to je, pro naše okolí, akceptovatelný pohled na dění kolem nás, protože doba a lidé v ní, nejsou většinou nastaveni na to, podívat se do oslepujícího slunce pravdy. "Pohádka" je vždy šetrnější a mnohem snáze uniká vševidoucímu oku establishmentu. Je to pouze "pohádka" a pohádky k vánocům patří. Nebo ne? Tato má tak široký dopad do mnoha částí našich životů, že to je až neskutečné. Platónovo podobenství lze aplikovat téměř všude. Od rodiny, přes média, stát až po geopolitiku. Vztáhněte to například na současnou masírku o dezinformacích. Nebo to vztáhněte to na to, jak žijete. Zda nežijete v bludu jen proto, že se bojíte vyjít na světlo a uzřít krásu svobody, svobodného rozhodování se, PRAVDU. Zda nežijete ve strachu jen proto, že se bojíte stínů a proto jim nasloucháte, proto je posloucháte, protože je tomu tak celý váš dosavadní život. Poslouchat, nechat se vést, nepřemýšlet, konzumovat předložené, nepátrat po alternativě... A to nejhorší na tom je, že už možná ani nevíte o tom, že existuje možnost volby a podvědomě hledáte stejné myšlenkové otroctví, protože jste na něj zvyklí.

Vždy říkám, že to je jako s prolukou po vybombardovaném domě. Chodíte kolem ní od dětství. Deset, dvacet, třicet i více let a najednou začne mizet a vám se začne rozpadat obraz na který jste zvyklí. Nejde o to, zda je hezký nebo škaredý, zda nás naplňuje radostí nebo vás uráží. O to vůbec nejde! Jde o to, že vám "zničili" váš obraz světa či místa, který máte v paměti vypálený desítkami let chozením okolo něj. Najednou bude vše jinak a vy se budete muset přizpůsobit. Anebo nikoli. Narušili či snad přímo "zničili" něco, na co jste zvyklí. A vůbec nezáleží na tom, zda to je hezké nebo škaredé. Někdo si dovolil vstoupit do vašeho vnímání světa kolem a co hůře - nezeptal se vás. Najednou vás donutil zpozornět, přemýšlet, hodnotit. Zneklidnil vás, protože svět, na který jste byli zvyklí, se změnil. Ta každodenní stejnost byla tak snadná! Někdo se s tím srovná rychle, někomu to je lhostejné a někdo jde protestovat, řvát, psát nesmysly na sítě či kam ještě a kvůli čemu? Ne kvůli tomu novému domu, ne kvůli tomu, jak vypadá, ale ve skutečnosti kvůli tomu, že jste mu vzali to na, co byl po léta zvyklý. Málokdo si to přizná, ale myslím, že to tak, do jisté míry, většinově je.

Život mne naučil posuzovat hodnotu z pohledu v čase. O umění to platí naprosto! Architekturu do umění počítám, jakkoli dnešní doba domy naprosto banalizuje a úředníci z nich mnohdy dělají svými "razítkovými" zásahy a "záchranou" světa neuvěřitelné paskvily. Ale to je na jiné mnohem delší a hlubší vyprávění. Jenže na architektuře to je krásně vidět. Mnohé stavby, v době svého vzniku, byly odmítány a nyní jsou adorovány. Příklady, které každý jistě zná - Eifelova věž a Tančící dům v Praze. V době vzniku to byl, doslova, vzor hnusu, pobouření a odmítání. A dnes? Ikony, které jsou svaté, nedotknutelné... Gustav Eifel, Frank Gehry a další byli ti, kteří vyšli na světlo - pokud mluvíme o architektech. Jenže takových lidí napříč obory bylo, je a bude! Přesto budou stále v menšině. Budou to "ošklivá kačátka", která se bude snažit hejno vypudit. Ostatně, je to pár okamžiků zpět - covid! Vzpomeňte si na jak dopadaly ti, co se odvážili zpochybňovat...

Tahle část Platónovy Ústavy je úžasným podobenstvím o prohlédnutí, o odvaze podívat se za roh, o odvaze žít v pravdě, jakkoli může být nepohodlná. Sami si položte otázku, zda chcete být volným lvem v savaně, který se musí starat sám o sebe, bojovat o své místo na slunci, anebo lvem v zoologické zahradě, kde vám naservírují vše, co potřebujete k životu a vy za tuhle "službu" akceptujete bezpečí klece... Já osobně chci být hrdý a svobodný a klidně i zranitelný, protože rány nás posilují. Co nás nezabije, to nás posílí! Stínoherce nesnáším každou molekulou svého těla. Smutné na tom je, že většině ta stínohra nevadí. Stačí jim žvanec zdarma a rádi budou dále tu tupou podívanou konzumovat.

Mějte krásné Vánoční svátky! Vlastně nejen je. Nevědoucím přejme, aby prohlédli. Je to občas na pomezí Sysifovské práce, ale i jeden ze sta je lepší, než žádný. Nemáme povinnost pomáhat tam, kde je pomoc odmítána nebo se vám za ni dostane pouze hulvátské reakce. Bývalí "modří" by mohli zřejmě vyprávět... Pomoc má největší účinek tam, kde zaklíčí a rozroste se do košatého stromu, který prosívá a plodí. Tam, kde se v temnou bažinu mění, je lépe ji nerozšiřovat, aby nepožírala stále větší území!

Platón: Ústava, kapitola VII, podobenství o jeskyni

Sókratés: A nyní, pokračoval jsem, představ si rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou tímto podobenstvím. Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu dlouhý vchod v šíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od dětství žijí spoutání na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témž místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčet hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni je nahoře příční cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky.

Glaukón: Dobře.

Sókratés: Mysli si pak, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá,mluví, druzí pak mlčí.

Glaukón: Divný je ten tvůj obraz a divní vězňové.

Sókratés: Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny, vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně.

Glaukón: Jak by také uviděli, když jsou nuceni držet po celý život hlavu bez hnutí?

Sókratés: A co předměty, nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik?

Glaukón: Ovšem že.

Sókratés: A kdyby mohli ve spolek rozmlouvat, jistě by myslili, že těmi jmény, které dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečně předměty.

Glaukón: Nutně.

Sókratés: A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházející stín?

Glaukón: Při Diovi, dozajista!

Sókratés: U takových lidi lidí, děl jsem, by veskrze za pravdu neplatilo nic jiného než stíny těch umělých věcí.

Glaukón: Docela nutně.

Sókratés: Nuže pozoruj, jak by to asi bylo s jejich vyproštěním a vyléčením z pout a nerozumnosti, kdyby se jim ho přirozeně dostalo, a to takto. Jeden z nich je vyproštěn z pout a přinucen náhle vstát a otočit šíji a jít hledět vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívat se na ony předměty, jichž stíny tenkráte viděl; co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkráte viděl jen přeludy, nyní však, že zří správněji, jsa mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším, a kdyby ho nutil, ukazuje mu na každý z předcházejících předmětů, odpovídat na otázku, co to je? Nemyslíš, že byl v nesnázích a domníval se, že věci, které tehdy viděl, byly pravdivější než ty, které mu jsou nyní ukazovány?

Glaukón: Mnohem pravdivější.

Sókratés: Nuže, a kdyby ho docela nutili hledět do světla samého, že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu, nač se dovede dívat, a měl za to, že toto je vskutku zřetelnější, než co se mu ukazuje?

Glaukón: Tak jest.

Sókratés: Kdyby pak jej někdo odtamtud násilím vlekl tím drsným a příkrým východem a dříve ho nepustil, až by ho vyvlekl na světlo sluneční, zdali pak by při tom vlečení netrpěl bolestí a nevzpouzel se a když by přišel na světlo, zdali pak by jeho oči, zalité září nemohly vidět něco, co bylo jmenováno skutečným světem?

Glaukón: Jistě ne, aspoň ne hned.

Sókratés: Ano, myslím, že by potřeboval si zvyknout, kdyby chtěl uvidět, co je nahoře. A nejprve by zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidi i ostatních předmětů, zrcadlící se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy; dále pak by snesl pohled na tělesa nebeská a na samu oblohu snáze v noci, kdyby se díval na světlo hvězd a měsíce, než ve dne na slunce a sluneční světlo.

Glaukón: Jak by ne?

Sókratés: Konečně pak, myslím, byl by s to, aby popatřil na slunce, ne na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše, nýbrž na ně samo o sobě na jeho vlastním místě, a aby se podíval, jaké je.

Glaukom: Nutně.

Sókratés: A potom již by si o něm učinil úsudek, že ono je, co způsobuje roční počasí a oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě a že je nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole.

Glaukón: Patrno, že by k tomu potom došel.

Sókratés: A což když si vzpomene na své dřívější obydlí a na tamější vědění a tehdejší své spoluvězně, nemyslíš, že by sám sebe pokládal za šťastného pro tu změnu, oněch pak by litoval?

Glaukon: Ba jistě...

Sókratés: Uvaž i toto, děl jsem. Kdyby takový člověk sestoupil nazpět a posadil se na totéž místo, zdali by se mu oči nenaplnily tmou, když by náhle přišel ze slunce?

Glaukón: Ba jistě.

Sókratés: Tu pak kdyby zase musil posuzovat ony stíny a závod s oněmi, kteří zůstali stále vězni, dokud má mžitky před očima a dříve než by se mu oči uklidnily - a toto zvykání by netrvalo zrovna krátce - zdali pak by nebyl k smíchu a zdali by se o něm neříkalo, že přišel z té cesty nahoru se zkaženým zrakem a že to nestojí ani za pokus chodit tam nahoru? A kdyby se někdo pokoušel je vyprošťovat z pout a vést nahoru, zdali pak by ho nezabili, kdyby ho nějak mohli rukama uchopit a zabít?

Glaukón: Dozajista.

Sókratés: Tento tedy obraz, milý Glaukone, připojme celý k tomu, co bylo řečeno nahoře: prostor, jevící se zraku, je jako ten žalářní příbytek a světlo ohně v něm hořícího je síla slunce; k tomu pokládej výstup nahoru a dívání se na věci nahoře za vzestoupení duše do pomyslné oblasti a nechybíš se mého mínění, když si je přeješ slyšet, bůh sám ví, zdali je pravdivé. Nuže jak já to vidím, je to tak v oboru poznání spatřuje se na konci, a to jen stěží, idea dobra, když však je spatřena, je o ní soudit, že ona je všemu původcem všeho pravého a krásného, neboť i ve světě viditelném zrodila světlo a jeho pána, slunce, i v oboru pomyslném, kde je sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; jí musí spatřit ten, kdo chce rozumně jednat, ať v soukromí, ať v obci.