Proč blog? Kapitola II

Když jsem našel čas na to, zase posunout změny na stránkách o nějaký ten krůček dál, tak jsem původní článek o změně stránek roztrhl na dva, protože tam byla dvě, ne zrovna myšlenkově související, témata. Ta jsem navíc ještě doplnil a tak to tím spíš dávalo smysl. Tedy tyto dva "nové" příspěky jsou spíše trochu staronové

Předchozí text

Časem mi došlo, že psaní je vlastně i způsob psychoterapie, protože když píši, tak u toho mnohem více přemýšlím a krom toho, ty své myšlenky ještě i vidím. To se vám nestane ani když budete do někoho "hučet jako slovák do hodin". Krom toho riskujete, že to nevydrží a vezme vás závažím po palici. A další dobrý důvod je, že pokud v afektu něco napíšete hodně expresivně, a ostře, tak nejste-li úplní cvoci, což samozřejmě být můžete, většinou si to po sobě přečtete a ona ta zhovadilost dá o sobě sama velmi rychle vědět. Narozdíl od toho, když vám tváří v tvář "bouchnou saze" a vy to ze sebe na toho druhého pěkně z vostra vysypete. To je potom dost často problém. Vymazat se to nedá, vrátit se to nedá a vzít zpět také ne. Rozhodně ne hned a pokud se o to vzápětí snažíte, jste většinou za ještě většího hlupáka, který mluví rychleji než myslí. Bohužel téměř vždy průvodní jev hádek a konfliktů v afektu.

Pamatuji si, že před léty byly vagóny pražského metra olepené básničkami. Hezké byly. Přišlo mi to tehdy jako fajn nápad. Jenže po čase, s odstupem let, jsem někde četl, je-li to pravda nebo ne, netuším, že to byl pokus někoho o to, získat zpět milovanou ženu. No, nepovedlo se. Psali. Moc si neumím představit, co koho k takto zoufalému chování vedlo. Co chlapa k takovému gestu vede, které rozhodně nemohlo stát pár korun. Na jednu stranu obdivuji tu sílu citu, ale na té druhé - takto se veřejně ponížit? Čert ví, zda to je vůbec pravda a pokud ano, tak kdo ví o co šlo. Ale stejně, jak by se asi, po tom všem, takové žena k němu chovala, kdyby se k sobě vrátili? To je otázka. Rozhodně to neodsuzuji. Je to až pohádkové romantické gesto a v tomto směru, jak z nějaké "soap opery". A mimochodem, teď jsou kolem Českého Krumlova bilboardy s "miluji tě Lenko H." Znám kolem sebe lidi, kterým to štrůtá v hlavě - je to omluva za průšvih, je to vyznání anebo to je jen vtipné vyplnění prázdné reklamní plochy? Ať tak či onak, pozornost to rozhodně budí.

Tohle mé, již poněkud "jeté" triko, je myslím dobrý obrázek k tématu. Právě pro jeho významový přesah, se jej stále zdráhám zbavit. Navíc je to lyžařské triko a lyžování miluji. Byl by hřích ho vyhodit…

Ale proč o tom píši? Jde vlastně o to, jak se vyrovnat, ať již se svojí či cizí, měrou "zločinu, trestu a odpuštění". Jistě se to stalo každému z nás, že jsme někdy "uklouzli". Ať již vlastní vinou, nebo že nám někdo nastavil "přátelsky" nohu. Asi každý z nás někdy bouchl a pak litoval.

V životě se mi to už stalo a některých takových výbuchů lituji. Dodnes. A ačkoli jsem se to snažil srovnat, tak na to musí být obě strany, které u toho byly na začátku. Obě strany musí chtít, stát o to. Pokud je někdo zahořklej a zatvrzelej, tak asi máte smůlu. On také, ale často si to neuvědomuje nebo o tom neví. Osobně si myslím, že svět nehýří dobrými lidmi a i ti někdy udělají chybu anebo bouchnou (proč by na to neměli mít právo) a pošlou vás někam. Chtějí-li se pak ale následně omluvit, každý normální člověk tu potřebu většinou má. Pokud ale nechceme jejich omluvu přijmout, je to naše osobní rozhodnutí. Možná je ale dobré si připomenout ono biblické "kdož jsi bez viny, hoď kamenem". Někdy to nejde hned, chce to čas, váš i jeho, ale pokud vám na tom člověku záleží, ten prostor mu dáte a vyslechnete ho nebo mu dáte šanci do doby, než to odlehne. Každý jsme nějaký a každý máme jiný "poločas rozpadu naštvanosti". Prostě jsem přesvědčen o tom, že kdo byl dříve dobrý, bude dobrý stále i přesto, že udělal chybu. 

Chybu? Byla to opravdu jen jeho chyba? Proto je dobré mu dát vždy šanci k nápravě, mít veliké srdce a ptát se sám sebe, zda jsem mu nezavdal nějaký, byť i jen malý důvod. Pokud to neuděláte, nejste možná nakonec horší než on? A ještě jedna důležitá věc - zákony kauzality - každý následek má vždy někde svoji příčinu! Stejně tak vše, co říkáte, děláte, píšete atd. má někde svůj následek.

Na druhou stranu, dnešní doba je pošahaná a lidé si myslí, že to vyřeší SMS nebo mailem. Někdy možná ano, ale z očí do očí to je prostě jiné. Kdo tohle dokáže, pokud mu vůbec dáte tu šanci, což mnohdy snadné není ani pro jednu stranu, myslí to většinou upřímně. Pravdou ale také je, že je mnoho "hrdinů", kteří vás do očí pozuráží na tři doby, ale když je požádáte o omluvu, tak se ta jejich odvaha najednou vypaří, jako pára nad hrncem. Pak před vámi pak stojí nahý srab, který najednou oněměl. Není důvod mít s nimi slitování, být velkorysí, protože tím v nich utvrdíte pouze to, že jim to příště zase projde. Ne! Je správné je smáznout! A to tím spíš, pokud se to nestane pouze jednou… Tam, kde není vůle k omluvě, nebo naopak prostor pro omluvu, necháte osud takového člověka plynout a soustředíte se na ten svůj. Nutně totiž dojdete k závěru, že když někdo něco nechce, nestojí o to, nemá smysl se nutit, přespříliš se sklánět a zkoušet to do nekonečna. Neřku-li, plazit se po zemi, nebo třeba v metru, pro odpuštění. Pak je možná na čase se pokusit si odpovědět na otázku, "jak se ke mě takový člověk bude potom chovat". Myslím, že ve většině případů jako k onuci. Nevážíte-li si totiž sami sebe, nebude si vás vážit ani on ani okolí. A pak také dost často platí i to, že nevážíte-li si sami sebe, nevážíte si ani těch druhých. Možná proto jsou ti velkohubí hrdinové až příliš často neuvěřitelní slaboši!

Tohle vše se snadno napíše, ale milionkrát hůře se k tomu propracujete… Jsou to draze, nebo minimálně nepříjemně, získané zkušenosti.

Tím spíše, že v době (a)sociálních sítí, si lidé pomalu odvykají komunikace z očí do očí a často to bývá pro ně nepřekonatelný problém. Bohužel, doba je v tomto divná i hnusná, protože ten (a)sociální způsob komunikace si přenášejí do reálného života a ani si to již neuvědomují!

Ostatně, to vše platí pro mnoho situací v životě. Je jedno, zda jde o vztahy osobní, pracovní či kamarádské. Každý asi máme svoji hranici bolesti a jejíž úroveň si nastavujeme sami podle toho, jak moc chceme, potřebujeme, toužíme, jsme ochotni, abychom si ještě zachovali hrdost a nebyli za splachovací... Je fajn umět bojovat o svůj sen, ale je také fajn, umět poznat, kdy se z bojovníka stává hadr na podlahu. Nejlépe před tím, než vás namočí. A popravdě, komu z nás se tohle někdy nestalo. Kdo z nás se někdy nechoval, jako ta opice "nevidím, nemluvím, neslyším"? A to pouze proto, že po něčem tak moc toužil. Lhostejno, zda po ženě, práci, zakázce, odměně, výhře… Můžete mít krystalicky čisté úmysly, ale když nevidíte a neslyšíte, tak skončíte špatně! Třeba já skončil na lopatkách v nemocnici a měl jsem pohovor se smrtí. Byla velkorysá!

Až příliš často si můžeme za plno trablů sami a kolem nás je dostatek hyen, které čekají na příležitost, domnívajíc se, že platí "hodnej, ale blbej", tak proč toho nevyužít. Pak platí ono, že "na hrubý pytel, hrubá záplata". Osobně nejsem velký příznivec onoho biblického "ty po mě kamenem, já po tobě chlebem". Bližší je mi Chamurabiho vidění světa s jeho "oko za oko" (byť i tady musí být jednoznačná hranice rozumu!), protože to má mnohem výchovnější účinek! Někteří se prostě někdy musí probudit nárazem do zdi, aby jim došlo, že se chovají jako čuňata. Když jim uštědříte takovou lekci, měli by za ni, krom omluvy, poděkovat!

Doplnění 26. 12. 2025

Jedna velmi osobní zkušenost - má-li někdo tu "odvahu" (drzost) mě z očí do očí poplivat, zhanobit moji úctu, být hnusně osobní, měl by mít také dostatek odvahy, když je o to slušně požádán, se z očí do očí omluvit. Tedy pokud chce mít normální vztahy. Pokud nikoli, nechť koná, jak uzná za vhodné, ale ať si v budoucnu nestěžuje, že…

Není jiné cesty k usmíření se! Ne pro mne, protože to bylo zcela vědomé osobní poplivání. Navíc naprosto bezdůvodné! Prý to byla legrace! Cokoli jiného, než osobní omluva z očí do očí, je pouze potvrzením slabošství, neomalenosti, podřízenosti, a neschopnosti být sama sebou. Přistoupil-li bych, v takovém případě, na cokoli jiného, nevážil bych si nejenom sám sebe, ale ani svých blízkých. Byť nepřímo, i jich se totiž týkají, naprosto neomaleně vyřčená, urážlivá slova! Není zde prostor ani pro špetku velkorysosti. Velkorysý jsem byl navýsost dlouho a dostalo se mi za ni "poděkování" vskutku "neotřelého". A minimálně, až do chvíle přímé osobní omluvy, ze svého postoje neslevím ani milimetr. Nemám důvod!

A lhal bych, kdybych psal, že zde nebyl pokus o omluvu. Byl. Byla to "upřímná omluva" mailem, protože osobní omluva nebyla "nadřízeným orgánem" schválena. Navíc jím byla, před svým odesláním, podrobena kontrole. Zřejmě proto, aby zase nebyla až moc "upřímná"? Proč pak být velkorysý k někomu takovému, kdo se sebou nechá manipulovat? Proč být velkorysý k někomu, kdo vás bezdůvodně, a prý z legrace, poplije? Ne! Už ten fakt, že jsem ochoten omluvu přijmout, jakkoli v ni již nevěřím, je víc než dost a více dát nehodlám, protože ani nic nečekám...

S tímhle jsem dlouho váhal, protože to je osobní a protože jsem si přál, abych to nechtěl psát. Rok 2025 je rokem devítky (2+2+5) tedy rokem ukončování a já tuhle patálii chci pro sebe ukončit a nechat ji v roce 2025, protože naopak rok 2026 je rokem jedničky a tudíž rokem začátků. Proto si tohle nechci s sebou do roku 2026 táhnout.

A je nutné dodat, že v životě lidé dělají vědomá rozhodnutí, na které mají svaté právo ať si o tom myslíme cokoli. Nemusí se nám to líbit, ale tak to v životě chodí. Přesto to není důvod k nějaké nesmyslné pomstě. Spíše to je důvod k tomu se přestat ohlížet za minulostí a jít dál… Však pro urážky, tím spíše, že osobní, to neplatí!

Tahle osobní vsuvka, je informace o tom, že jsou zde i mé osobní životní zkušenosti, které mohou někomu možná i pomoci k hledání jiného pohledu, k hledání velkorysosti nebo naopak opustit postoj "mouchy snězte si mě". Měl by to být vzkaz, že jakýkoli extrém je téměř vždy špatně, ale někdy je nevyhnutelný proto, aby jste přežili. Nekonečné hledání a čekání na smíření se, obětování se, či sebemrskačství, nedává vždy smysl! Rozhodně ne ve chvíli, když vás někdo uráží a nemá k tomu ani ten nejmenší důvod. 

A upřímně, kdo jsme někdy někoho, nejspíš v afektu, neurazili? Ale urážet někoho bezdůvodně, osobně a ještě to omlouvat tím, že to bylo myšlené z legrace? To už je na úrovni křupanství lesního drna! Vážit si sebe, nepodceňovat se není špatně! Zlo zadupat do země není špatně! Naopak, ustupování mu, nikdy nikomu klid a mír nepřineslo. 

Konáte-li dobro, jste-li pozorní a velkorysí, nepřestávejte tací býti jen proto, že narazíte na idioty, kteří si to vykládají jako slabost! Občas to bolí. Někdy to hodně bolí! Zvláště pak od lidí, kterým jste věřili, v které jste věřili a pro které by jste dýchali. Ponechme je svému osudu. Nejsou hodni naši přízně. Jděme dál, aniž bychom jim opláceli stejnou mincí! Dělat chyby, mýlit se, zvláště pak v lidech, je přirozená součást našich životů. Důležité je, si to uvědomit, přiznat si, že jsme, i přes své nesporné kvality a inteligenci, naletěli, spletli se. Ostatně, i nechutné víno může mít krásnou lahev... 

Lhostejno, zda jde o práci, vztahy, lásku, obchod ad., protože děláte-li něco dobře, děláte to většinou s láskou. Pak neomalený kopanec bolí o to více! Jenže je důležité se zvednout a nakonec budete vždy silnější, než před tím! Já to tak mám. Blízkost smrti mne velmi změnila! Doufám, že k lepšímu. Kamarád říká, že až on padne držkou do bláta, zavolá, abych mu poradil, jak se zvednout a jít dál, protože jako kamarád ví... A já mu tu cestu, po které jdu já, rád ukážu. Že si pak najde tu svoji, je logické, ale podat ruku je vždy tak osvěžující, když vidíte, že to pomohlo…

Tedy i toto je důvod ke psaní blogu. Že si při psaní lépe porovnám myšlenky. Často si uvědomím, kde jsem dělal chybu a jak ji neudělat příště. Je to vlastně taková osobní SWAT analýza a mohu litovat jen toho, že mne to nenapadlo dříve. Ale jak se říká, vše má svůj čas a místo, tak není třeba ničeho přehnaně litovat.