Designblok 2023 se konal ve Veletržním paláci a to mne, jako architekta moc potěšilo, protože se, alespoň na malou chvíli, vrátil svému původnímu prodejně výstavnímu účelu. Tedy i kdyby bylo vše špatně, jako že ani omylem nebylo, tak už pouze pro tento fakt bylo dobré do "Veletržáku" zajít a zkusit si představit, jak to asi vypadalo, nebo mohlo vypadat, když sloužil svému původnímu účelu. Pro ty z Vás, kteří to nevíte, tak autoři tohoto domu, před kterým si "sedl na zadnici" i samotný Le Corbusier jsou architekti Josef Fuchs a Oldřich Tyl. Pouštět se zde do mapování jeho historie je zbytečné, protože o něm již bylo tolik napsáno, že každý, koho by zajímala, si najde dostatek materiálů ke studiu na webu.

Když se vrátím k letošní přehlídce designu, tak mne zaujalo, můj pocit, jak čím dál tím více pronikají do designu digitální technologie. Nejsem si úplně jist, že bych se zrovna chtěl chlubit tím, že nějaký vzor vytvořila umělá inteligence, ale to je spíše krajnost, která je asi nevyhnutelná. Stále zde ale vzniká fyzický produkt, který má svoji specifickou estetiku a ta nemusí být vůbec špatná. Za mne je to stále něco fyzického, za co jsem ochoten zaplatit, když mne to osloví. Na rozdíl od virtuálních NFT divností, kdy si koupím pouze "nuly a jedničky" (binární kód), který "visí" někde na serveru a jde, z mého pohledu, pouze o spekulativní investici a obchod s lidskou blbostí. A to vůbec nezpochybňuji fakt, že může jít o kvalitní digitální dílo. Nebo i to, že na tom můžete pekelně zbohatnout či naopak. Ale každý strůjcem osudu svého a proti vkusu… Já jsem konzerva, která, když si něco koupí, to chce držet v ruce nebo to mít pověšené na zdi a ne si to na ni promítat z dataprojektoru. Ale každej sme ňákej (Jan Werich).

Naštěstí stále ještě převažuje člověk jako tvůrce, protože žádná umělá "inteligence" v kreativitě člověka nepředčí. Už pouze proto, že to, co AI umí/neumí je determinováno tím, co do těch "plechovek" člověk "nacpe". To nás na jednu stranu může uklidňovat, ale zároveň by nás to také mělo pěkně znervózňovat, protože lidská blbost je vysoce virulentní. Na druhou stranu, by možná vytvoření umělé demence (AD), jako antagonismu k AI, mohlo vést k jejímu opravdovému zlidštění. Třeba tím, že by v čase podléhala, tak jako člověk, stařecké demenci nebo alzheimerovi? Jen si představte, že jste si za statisíce koupili nějaké děsně cool NFT umělecké dílo, které Vám recituje Máj K. H. Máchy a po dvaceti letech se Mácha, díky AD, plynule přeměňuje na Ch. Morgensterna a před jeho e-smrtí se z "Viléme, Hynku, Jarmilo…" stává "Chandraradar sísajádra tesku tes py…" (Veliké Lalulá). Myslím, že největší legrace by to byla tak po deseti letech - " Viléme, Chandraradar, tes armilo…" Otázka zní, co bude po těch dvaceti letech? Bude mít, Mácha transformovaný do Morgensterna, nevyčíslitelnou cenu anebo to bude odpad? Osobně bych si tipl, že těsně před e-smrtí to bude nabízet např. Gagosian v Christies za nechutnou cenu a maximální ceny v dražbě to dosáhne ve chvíli, kdy tohle NFT po dvaceti letech zdechne a vydražitel si za stamilióny dolarů koupí NIC! To bude obchodní i umělecký majstrštik!

Zpět do veletržáku! To je jeden pohled na digitální technologie, ale jsou tu i další. Třeba, mne mnohem sympatičtější, možnosti digitálního tisku nebo obecně reprodukce uměleckého díla. Třeba na užitý porcelán. Jako umělec máte vždy na výběr udělat originální, neopakovatelný produkt, ale to je již opravdu reálné umělecké dílo, které, z podstaty věci, nebude pro každého. Důvod je prostý - cena. Anebo, tak jako kdysi Andy Warhol, přiblížíte umění masám, tím, že uděláte limitované série. A pokud se zde bavíme o produktovém designu, má to půvab o to větší, že si navíc kupujete produkt, který můžete i užívat nebo se jím pouze kochat. Přijde na to. Typicky třeba jídelní servis, kdy si pořídíte limitovanou sérii, která Vás bude těšit, kdykoli ji vezmete do ruky, nebo z ní budete jíst a návštěvy budou "áááchat" neb z takového talíře jim i drobky suchého chleba budou chutnat jako kaviár. A když budou třeba z chleba od naší Krumlovské Anetky Dufkové, pak Vám zaručuji, že tak budou chutnat i z prkýnka na kuchyňské lince!

Tedy takové technologie mne baví, kdy může "na stole" vzniknout krásné umělecké dílo a pak jej nějakou reprodukční metodou přenést do limitované série, která potěší, byť třeba malou, přesto o dost větší skupinu šťastlivců než je jednotlivec. A to je fajn! Navíc si kupujete něco, co vytvořila lidská ruka a technologie to pomohla realizovat. Je to něco, čím podpoříte české umělce, český um i české výrobce a rozhodně Vás to potěší mnohem více, než šestáková debilita z Alibaby… Navíc to rozhodně nedegraduje hodnotu uměleckého díla jako takového, protože snaha umělců o reprodukci, jimi vytvořených uměleckých děl, je stará stovky let. Co jsou třeba grafické techniky leptu, suché jehly, litografie, linoryt… Snižuje to uměleckou hodnotu třeba Dürera, Goyi, Brueghela ad.? Asi těžko.

Tím se plynule dostávám k člověku jako dominantnímu tvůrci umění, designu a vůbec téměř všeho, co nás obklopuje. Naštěstí, a asi nejen v českém designu, stále ještě převažuje člověk. Jako tvůrce, jeho umělecký cit, imaginace a kreativní pohled na svět. A to je to, co mne na Designbloku stále baví nejvíce! Psát o všem nemá smysl, tak se soustředím na své letité "srdcovky" a tím je sklo a porcelán. Profesně mne zajímá ještě nábytek, protože se zdá, že český nábytkářský design začíná být opět designem a nikoli pouze produktem a tak Vám přestavím i něco málo z tohoto světa, co mne zaujalo.

Kolekce Metamorphoses Michala Bačáka pro Artiséme

Začnu tím, co je mi nejmilejší - sklo. Zde si, hned na samém počátku, trochu zaspílám. U nás, v Česku, stále hledáme něco "světového" a jsme v tomto ohledu tak zpitomělí, že ani nevnímáme to, že v mnoha ohledech jsme světoví právě my! A sklářské umění je toho důkazem. Bylo by těžké, zde vyjmenovat všechna ta, ve světě proslulá, jména a na někoho nezapomenout, tak se tomu raději vyhnu, protože nejde o encyklopedii. Nicméně třeba jména Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová nelze nezmínit. Mimo jiné i proto, že s jejich jmény je spojeno jméno Zdeněk Lhotský. Geniální sklář, technolog, umělec! On je pro mne špička současného českého sklářství. Je to vrchol světového sklářského ledovce, ale na tom je s ním ještě minimálně Moser a Lasvit. Těsně pod ním jsou další skvělé české sklárny. Třeba Boma a Rückl, které patří do firemního portfolia charismatického Martina Wichterleho. Jen hlupák tedy hledá světovost jinde, když máme tyhle skvělé firmy přímo pod nosem! Je tragédií, že tohle mnozí z nás nevnímají. Tohle jsou naštěstí firmy, které stát k životu nepotřebují. Ale třeba takový top světový turistický produkt, kterým nepochybně Český Krumlov je, stát bohužel potřebuje. Jenže ten si z něj ale udělal hlavně návnadu na turisty a bankomat, ze kterého dlouhodobě pouze vybírá a minimum do něj vrací!

Mísa ze skla Vitrucel - patentu Zdeňka Lhotského

Vrátím-li se zpět ke Zdeňku Lhotskému, tak se zkuste podívat na potfolio umělců, kteří s ním spolupracují! Třeba Bjoern Norgaard, pro kterého, a dánskou královskou rodinu, tavil sakofág do katedrály v Roskilde. Bjoern Norgaard zkoušel sklářské hutě v Japonsku, Číně a USA, aby mu nakonec američané řekli, že existuje pouze jediný člověk na světě, který to dokáže vytavit a pokud ne on, pak už nikdo. Byl to Zdeněk Lhotský. Pouze pro představu o co jde - sarkofág se skládá ze šesti kusů a každý jeden měl před opracováním váhu kolem jedné tuny skla! Dva díly jsem v Pelechově viděl na vlastní oči. Jeden opracovaný a druhý v procesu. Věřte, dlouho jsem nemluvil a pouze němě zíral! Další top světové jméno je britský designér Marc Newson, pro kterého a galerii Gagosian v New Yorku tavil židle. To nemluvím o jeho patentu na sklo Vitrucel, které vytváří nádherné buňkovité struktury.

Sarkofág  pro královnu Margaretu II. a jejího chotě prince Henrika od Bjoerna Norgaarda  v katedrále v Roskilde

Židle od Marca Newsona pro Gagosian gallery v New Yorku

Ale i u nás je mnoho skvělých jmen, která umí se sklem nádherné věci. Některá z nich Vám dnes představím. A protože sklo je křehký a krásný materiál, začneme křehkou a krásnou ženou.

Kateřina Handlová - nová umělecká ředitelka sklárny Rückl

Mladá česká designérka, která spolupracuje se sklárnami Lasvit, Bomma a Rückl. Právě na její spolupráci se sklárnou Rückl Vás zde chci upozornit, protože zde, na Designbloku, společně vystavovali vázy z kolekce Heroine. Popravdě ta kolekce je hodně návyková a uhrančivá. A jakkoli název Heroine svádí k představě o droze, tak já osobně si myslím, že je to spíše její vtipná slovní hříčka odkazující na ženské hrdinky ve smyslu výjimečných, silných žen. Ostatně názvy těch nádherných váz mluví samy za sebe.

Ema podle Emy Destinové, Coco podle Coco Chanel, Meret podle umělkyně Meret Oppenheim, Rei podle zakladatelky značky Comme des Garçons Rei Kawakubo. Za Viviene se skrývá kdo asi? Módní ikona a punkerka Vivienne Westwood a Lata je pojmenována podle jediné výherkyně Velké Pardubické, která se dnes mimochodem jede, Latě Brandisové. A výjimka (opravdu?) potvrzující pravidlo, je váza Vera, která vzdává hold českému brutalismu, ale myslím si, že to je pouze jedna část pravdy. Tipl bych si, že se za ní skrývá ještě i cosi osobního? Pokud ano, pak to má zůstat skryto a respektujme to tedy.

Kolekce Heroine pro sklárnu Rückl

Kateřina Handlová je zjevně skvělá designérka a pravděpodobně i jemná a velmi sofistikovaná provokatérka, protože když se podíváte na její tvorbu, tak Vám musí být jasné, že ráda balancuje na hraně dvojsmyslu a možná nejen jeho. Však posuďte sami a udělejte si svůj názor. Ten můj je zde.

Heroine mi zní trochu jako germanismus (diese Frau ist eine Heroine!) a myslím si, že právě ten nádech germanismu odkazuje na ženské hrdinky. Určitě ne na drogu. Ostatně je vůbec nějaká možná souvislost mezi těmito, vskutku výjimečnými, ženami a drogami? Snad rebelka Vivienne s Rei, možná Coco? Ale vlastně proč ne všechny. Každý máme svá tajemství, proč ne i ony? Název kolekce Vás rozhodně nutí přemýšlet o tom, co tím autorka chce říci. Přesto, ten dvojsmysl názvu Heroine, ať tam již je či nikoli, je tak dokonale provokativní a kolekce váz opravdu krásná, že vás to v klidu nenechá!

Nebo její návrh světla Shibari pro sklárnu Bomma, odkazující na umění japonské bondáže, ve které ale velký důraz na sexualitu nehledejte. Cílem japonského shibari je odhalování emocí a prožívání nejniternějších citů. Za mne, tohle světlo v sobě emocí nese až kam! A zase, kdo nemá o existenci shibari ánunk, tak to je možná pro něj vzrušující jinak, ale ve chvíli, kdy "znáte mapu", dostává vše úplně jiný náboj. O falických tvarech ani nemluvě a je na fantazii každého z Vás, co si v nich najdete a jak si to spojíte i vyložíte. V tomto kontextu se nelze nevrátit k vázám Vivienne a Lata, kde vůbec nepochybuji, hlavně v případě vázy Lata, o té nahlas vyslovené části pravdy. 

Ovšem pak tu je také ještě rovina, která se vznáší jako opar nad, a tou jsou, pravděpodobně, lehké a smyslné odkazy na BDSM. Ostatně ty se ještě objevují i u kolekce svítidel Tied-up romance. A to je to, co mne u ní baví, ať už mám pravdu či ne. To je to pravé umění, když Vaše fantazie začne pracovat a vyvolávat emoce, představy, vzrušení a přitom jde "pouze" o světlo.

Prostě sklářská tvorba Kateřiny Handlové mne hodně baví a jako nové kreativní ředitelce sklárny Rückl jí přeji jen úspěch. A rozhodně, ve chvíli, kdy nastoupila po Rony Pleslovi, to nebude mít snadné. Nicméně její tvorba ukazuje, že po něm sklárna vybrala skvělou uměleckou osobnost, která ji, doufejme, posune na ještě vyšší level!

Jan Plecháč - nový umělecký ředitel sklárny Moser

Když se řekne sklárna Moser, tak se asi mnohým vybaví olovnatý křišťál, vysoká cena, konzervativně laděný design, luxus, nápojové sklo a "nic pro mne"… Jenže to je už tak trochu minulost. Moser dokáže být setsakramenstky moderní a na Designbloku představená kolekce to pouze dokazuje. Teď nemám na mysli to, co asi většina z Moseru zná, pokud ho zná, a tím je nápojové sklo. Moser vždy dělal i mnoho dalšího designu, ale ten už tak známý širokým vrstvám není. Jistě i s ohledem na cenu, protože sto tisíc za vázu není až tak výjimečná cena. Jenže - je to Moser a nikoli váza z IKEA. A nic proti IKEA, ale vysvětlovat zde proč je Moser tak drahý je asi stejné, jako vysvětlovat proč je Bentley tak drahé…

Jan Plecháč s kolekcí Duch lesa

Moser je ikonická značka a byla vždy známkou vysoké kvality a to až tolik, že ani bolševik ho nenechal zplundrovat, protože to bylo pro něj "zlaté tele". Nicméně se zase až tak moc neposouvala, ale to se v posledních letech mění. Jan Plecháč, nový umělecký ředitel, nositel několika ocenění Czech Grand Design (třeba jeho, dnes již ikonické lustry inspirované lustry světoznámých operních scén - spoluautor Henry Wielgus) je další v řadě, který by měl design Moseru posunout dále a "ofrešovat" ho. A myslím, že se mu to vede!

Marketingový newspeak, se k Janu Plecháčovi hodí asi jako Škoda Octavia (ve skutečnosti řídí starý Saab, o něco mladší Range Rover a motorku od BMW). Tudíž přeškrtnuto a tlustou fixou dopsáno: "Takže děláme kurva cool věci." 

"Několik kurva cool věcí Moserem určitě proběhlo. Vlastně probíhaly celou historií a pořád tam jsou. Jenže se ztrácí. Oni mají v katalogu asi šest tisíc výrobků, tak je trošku dřina ty cool věci najít a nechat je vyniknout," vysvětluje Plecháč. (Forbes)

Mne jeho nová kolekce "Duše lesa" nadchla. Tvarem i neuvěřitelně jemnou barevností a gradienty. Není to ten starý známý vyleštěný Moser, který tak moc těžil z optiky a lomu světla. Tohle je skleněná plastika, kde z brusu cítíte dotek ruky, která tu nádheru tvořila. Každý kus je jedinečný a přesto "stejný". I proto ta cena - třeba. Z celé kolekce, která je inspirována lesem, tak trochu vybočuje, formou zpracování, nikoli tématem, váza Microcosmos. Je zdobená uměleckým rytím podle předlohy, kterou navrhl další úžasný umělec Michal Bačák, ke kterému se ještě dostanu. Prostě tohle když vidíte jako ucelený umělecký projekt, tak jde o něco absolutně výjimečného. Mám z toho nesmírnou radost, že se české sklo zase vrací, nebo vlastně už vrátilo, na samou špičku sklářského Olympu! Žádná slova to moc neumí popsat. Jsou okamžiky, kdy musíte věc prožít. Vidět! Jediné věci, které, v případě skla, na Designbloku lituji, je nepřítomnost slunečních paprsků, protože to je ještě úplně jiná úroveň prožitku.

Vázy Pinea z kolekce Duše lesa pro Moser

Tohle prostě není průmyslový póvl z Číny. Tohle je umění! Není to váza, ale socha. Umělecký artefakt každým coulem. Stejně tak, jako ty od Kateřiny Handlové. Prostě krásné řemeslo. To řemeslo, ve kterém jsme dříve tak vynikali a právem se vracíme tam, odkud jsme na chvíli spadli. Nikoli úplně, protože i za socialismu jsme měli stále skvělé skláře! Naštěstí se opravdové řemeslo v některých oblastech zachovalo a do jiných se, díky skvělým řemeslníkům a umělcům, vrací! Některé věci nemůžete, tak jako třeba nejtky, outsourcovat do Číny. Naštěstí! Tohle vám ani ty Číňani nemůžou ukrást. Jediné co mohou, je si takového umělce koupit, ale stejně k němu potřebujete i ten "lidský hardware". Navíc je paráda, že firmy jako Moser, Rückl nebo Lasvit dávají šanci mladým umělcům a ti ji nepropásli a dokazují, že když máte odvahu jim dát prostor a důvěru, tak dokážou úžasné věci! A pak, že jsou zde i lidé, třeba jako Martin Wichterle, bez nichž by to prostě nešlo! Ti když tu nebudou, tak budeme všichni vyrábět leda bambusové rohožky…

Michal Bačák a kolekce Metamorphoses

"Bystrý pozorovatel a vtipný vypravěč. Tak by se snad dal stručně charakterizovat tvůrčí přístup ilustrátora Michala Bačáka, jehož kresby proměňují náš svět v poetickou báseň plnou lehkého humoru, tradiční symboliky a inteligentního tvůrčího vzrušení." (Adam Štěch)

Bačák přispívá svými ilustracemi do renomovaných časopisů nebo spolupracuje s předními českými designéry a značkami. Své ilustrace také často aplikuje na povrch používaných předmětů, včetně porcelánu pro značku Křehký nebo na stěny některých interiérů. V poslední době získal ocenění Elle Deco International Design Award a Czech Grand Design Award.

Michala Bačáka fascinují netopýři, Leoš Janáček a pivo.

Tady toho kreativního týpka sleduji již nějaký čas. Hlavně jeho návrhy na porcelán, co třeba dělá pro Křehký. Je to pár let, kdy jsem ho zaznamenal na Designbloku a od té doby vždy vyhledávám expozici Křehký, abych oblažil své oko jeho vtipnými ilustracemi na porcelánových talířích či mísách. Baví mne jeho fascinace přírodou i to, kam až je schopen se rozkročit. Od ilustrace na jedné straně až po návrh grafiky na jízdní kolo na straně druhé. Fascinující na tom je, že grafika použitá na talíř funguje parádně i na tom kole! To si pak doma po projížďce pověsíte na zeď a máte obraz. Takhle to dělal Miles Davis s haute couture od Issey Miyakeho anebo kamarád má takto v obýváku vystavenou Aprilii, kterou designoval Phillipe Starck. Prostě design není jen drahá věc pro snoby, jak by někteří jistě namítli. Je to něco, co držíte v ruce nebo používáte každý den! Myslím, že naprosto skvělá charakteristika toho, co je design, zazněla ve filmu Ďábel nosí Pradu (byť jde o módu, ale má to hluboký myšlenkový přesah), kdy Merryl Streep alias Anna Wintour (nepochybně) "sjede" Anne Hathaway kvůli uchichtnutí a následně i kvůli jejímu bleděmodrému svetru. O tom je design! O tom, že někdo vymyslí krásnou, funkční, pravda, často bohužel i drahou věc, která ale ovlivní masy, aby se pak po čase, když ji číňan "orve", dostala až k nim.

Kolekce porcelánu pro Křehký

A Michal Bačák je ten, který rozhodně krásné věci dělá, pomáhá jim na svět a co víc, za dostupnou cenu! Jeho kolekce stolního porcelánu Metamorphoses jsou obrazové orgie inspirované řeckými bájemi. Hyakinthos, Faethón, Adónis a Deukalión je čtyřdílný jídelní servis, který vás nasytí obrazy tak, že se nehnete! Je to vlastně skvělý servis pro tlusťochy. Jednak bude levnější než všechny bobule na hubnutí a navíc, ty obrazy jsou v Bio kvalitě a ušetří za příbory, protože tohle se jí očima! Pro pestrost stačí občas oříšek, švestka apod. V neděli třeba rajče.

Mělký talíř Adónis z kolekce Metamorphoses pro Artiséme

Jsem, obecně vzato, pokud jde o jídelní servis, příznivcem barevného minimalismu s absolutní převahou bílé, aby jídlo vyniklo, ale toto? Musím říci, že mne tenhle porcelán doslova vystřelil na měsíc! Už se nemohu dočkat, až na něm přistane jídlo, protože to potom bude ta pravá zahrada rozkoší, ne nepodobná té od Hieronyma Bosche. Je to servis pro zvláštní příležitosti, který ale bude vybízet ke kreativitě, ve vitríně bude dělat parádu, návštěvy budou dělat ááách a Vy si to budete, s jemným úsměvem Mona Lisy na tváři, užívat!

Dnes to je vše a k nábytku se ještě vrátím.

Tedy přeji Vám všem třeba dobrou chuť a krásné dny!